Technikou plavby budeme rozumět činnost posádky při jízdě, tj. předozadní i příčné vyvažování lodě, obsluhu všech plachet, kormidlování, provádění obratů a přehození apod. Technika plavby je prostředkem k dobrému využití síly větru a tím k rychlé plavbě v požadovaném kursu. Obdobně jako správný trim, závisí i správná technika na síle a charakteru větru, zvlnění vodní hladiny a kursu plavby. Proto musí posádka v průběhu plavby měnit jak seřízení plachetnice, tak techniku jízdy v souladu se změnami vnějších podmínek.

V této kapitole popíšeme činnost posádky při různých silách větru, při jednotlivých kursech plavby a manévrech i při seřizování plachetnice po změně režimu plavby. Trim a technika zde spolu úzce souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Proto ve výkladu nebudeme klást ostré rozhraní mezi techniku plavby a změny seřízení plachetnice. Budeme je probírat souběžně a využijeme přitom zásad správného trimu z předchozí kapitoly.

Podobně jako v kapitole o trirnu, rozčleníme výklad techniky plavby podle síly větru. Nejdříve probereme techniku při středním větru, pak slabém a silném. v každém z těchto případů popíšeme techniku při všech kursech plavby a všech manévrech. Takové uspořádání látky usnadní výklad a umožní rychlé opakování zásad trimu a techniky před plavbou či před závodem podle současných povětrnostních podmínek.

 

---

---

VYVÁŽENÍ

Dbáme, aby byla loď dokonale vyvážená, a to jak předozadně, tak stranově. Pro správné předozadní vyvážení se umístí posádka dostatečně daleko dopředu, aby se zrcadlo zvedlo těsně nad vodu, takže odtékání vody za zrcadlem je plynulé, bez vírů a vlny. Na středně velkých dvouposádkových lodích je kosatník asi 25 až 30 cm za boční upínačkou a kormidelnik co nejtěsněji vedle něho. Při této poloze posádky se sníží příď lodě a prodlouží se vodoryska. Zvednutí zádě a prodloužení vodorysky podporuje rychlost lodě, snížení přídě zmenší stranové splouvání vyvolávané stranovou silou větru působící na příď. Při sílícím větru se oba členové posádky přemísťují směrem dozadu, při slábnoucím větru naopak dopředu. Velmi důležité je stranové vyvážení lodě. Ve středním větru musíme zajistit, aby loď měla za všech okolností stěžeň svisle. Jakýkoliv stranový náklon má několik nepříznivých důsledků:

• Náklonem do závětří se loď stane návětrnou. Abychom udrželi loď v přímém kurzu, musíme návětrnost korigovat výchylkou kormidla, které pak působí jako brzda.
• Náklonem se zmenšuje stranový průmět ploutve i vodorovná složka vztlaku ploutve. Tím se zmenšuje její účinnost a zvětšuje se stranové splouvání.
• Trup lodě je kostruován tak, že nejmenší odpor má ve vodorovné poloze. Téměř každá posádka je přesvědčena, že jezdí se stěžněm svisle. Podíváme-li se ale na flotilu lodí na vodě, vidíme, že většina z nich pluje v náklonu do závětří. Velikost náklonu se pohybuje obvykle mezi 50 a 100. Jak poznáme, kdy plujeme se stěžněm svisle? Pohled na stěžeň není přesným vodítkem, zejména pro kostaníka, který vidí stěžeň ze strany. Velmi citlivým indikátorem je výška rohů zrcadla nad vodou. Pohledem přes záď lodě spolehlivě zjistíme, zda jsou či nejsou oba rohy zrcadla nad vodou stejně vysoko.

Jak správně vyvažovat? na jednoposádkové lodi kormidelník vysedne na bok lodě a nárty nohou podvlékne pod vyvažovacími popruhy na dně. Zakloněný trup kormidelníka působí jako protiváha zvýšené náklonné síly plachty. Tento způsob vyvažování je velmi náročný na fyzickou přípravu jachtaře, zejména na sílu svalstva břicha a nohou. Aby se zmenšily bolestivé tlaky na lýtka a stehna, bývají boky jednoposádkové lodě vypolštářovány v místech, kde kormidelník vyvažuje. Ze stejného důvodu používají kormidelníci tzv, vyvažovací kalhoty, které jsou pod stehny zesíleny pěnovou hmotou. v praxi se často používá tzv. ekonomická poloha při vyvažování, při které je celý trup kormidelníka mimo loď, ale téměř vzpřímený. Ekonomická poloha je méně namáhavá a současně umožňuje lepší ovládání lodě i lepší přehled o meteorologické a taktické situaci. Maximální vyvažování se používá při zesílení větru a v kritických obdobích závodu, např. po startu (má-li ovšem kormidelník na maximální vyvažování dost síly).

Na dvouposádkové lodi je stranové vyvážení prvořadou úlohou kosatníka. Na lodích vybavených hrazdou se snažíme, aby byl kosatnik na hrazdě co nejdříve (již při co nejslabším větru), i za cenu, že kormidelník musí jen zpola sedět na hraně kokpitu. Aby mohl kosatník použít hrazdy co nejdříve, zkrátí si délku hrazdového závěsu. Na zkrácené hrazdě vyvozuje potom menší vyvažovací moment. Vyvažování na hrazdě přináší následující výhody:

• kosatník a kormidelník mohou být k sobě blíže;
• kosatník nepřekáží kormidelníkovi ve výhledu;
• kosatník může pokrčováním a narovnáváním kolen rychle reagovat na změny náklonné síly;
• napnutý hrazdový závěs přidržuje vzpřímenou horní část stěžně, což zvyšuje výkon takeláže;
• je-li posádka na hrazdě dříve než soupeři, získá psychologickou výhodu.

I pokročilí závodníci se často dopouštějí chyb při použití hrazdy a u začátečníků vzbuzuje hrazda obavy. Popíšeme proto podrobněji techniku vyvažování na hrazdě a upozorníme na nejčastější chyby.

Nástup na hrazdu: Přední rukou (tj. rukou blíže k přídi lodě) zapne kosatník oko hrazdového závěsu do háku hrazdového pásu. (U některých tříd, např. Létajícího Holanďana, se používá tzv. „průběžná hrazda“; tam je kosatník trvale připojen k hrazdovému závěsu.) Zadní rukou drží otěž kosatky. Nohu blíže k zádi dá na ploutvovou skříň a vysune tělo přes bok lodě. Je-li hrazdový závěs hodně dlouhý, může se nadlehčit přitažením přední rukou za držadlo hrazdového závěsu a tím si usnadnit přehoupnutí přes bok lodě. Od tohoto okamžiku visí v hrazdovém páse jako v houpačce a rukou se již nepřitahuje. Potom šlápne přední nohou na oděrku boku lodě a zadní nohu k ní těsně přisune. Natažením nohou vysune tělo jako kyvadlo nad vodu.

Při vyvažování na hrazdě stojí kosatník na oděrce s nohama těsně vedle sebe, popřípadě může stát obkročmo za zády kormidelníka. Záda má vzpřímená, neohýbá je. účinnost vyvažování řídí ohýbáním, resp. narovnáváním kolen, čímž se více nebo méně vysunuje nad vodu. Účinnost vyvažování může regulovat také prodlužováním a zkracováním hrazdového závěsu. Otěž kosatky drží a ovládá zadní rukou, popř. oběma. v žádném případě nevisí za ruku na držadle hrazdy. Při sestupování z hrazdy dělá tytéž úkony jako při nastupování na hrazdu, ale v opačném pořadí.

Nejčastější chyby při použití hrazdy:

• kosatník se při vyvažování nadlehčuje rukou,popřípadě na  ruce visí, místo aby plně visel v hrazdovém páse,
• při vyvažování nemá nohy těsně u sebe,
• ohýbá záda, místo aby pokrčoval kolena,
• nebere si s sebou na hrazdu otěž kosatky,
• nestojí těsně u kormidelníka.

KORMIDLOVÁNÍ

Otěž hlavní plachty i kosatky nastavíme do předem vyzkoušené optimální polohy. Kormidelník drží v přední ruce otěž hlavní plachty, v zadní ruce pínu kormidla. Pínu drží před tělem, nikoliv vedle těla. Tento způsob držení píny mu umožňuje přidržet v případě potřeby otěž i pínu v jedné (zadní) ruce a uvolnit si druhou ruku pro seřízení regulačních prvků.

Kormidelník musí vést loď velmi jemně a citlivě podle měnícího se směru větru. Ten mu udávají vhodné indikátory. Na jednoposádkové lodi jsou to špiónky v přední části plachty a naplnění plachty za stěžněm. Na lodích s kosatkou se umisťují špiónky na přední lem kosatky. Loď se plaví ve správném směru, vlají-li návětrné i závětrné špiónky ve vodorovné poloze — ve směru vzduchu proudícího kolem návětrné a závětrné strany kosatky (nebo plachty). Pokud loď pluje příliš ostře proti větru (přeostřuje), pak se zvedá (= neklidně vlaje) návětrný špiónek, protože na návětrné straně kosatky se plynulý proud vzduchu změní ve víření. Když loď naopak pluje málo ostře, pak se zvedá závětrný špiónek, protože v závětří kosatky vzniká víření. Směr plavby upravuje kormidelník pouze malými výchylkami kormidla. Velké výchylky kormidla loď brzdí, proto se jim kormidelník musí vyhýbat.

Při plavbě ostře proti větru hledáme kompromis mezi ostrostí kursu a rychlostí proti vodě.

Ostřejší kurs znamená kratší dráhu, ale za cenu snížení rychlosti. Méně ostrý kurs zase znamená rychlejší plavbu, ale za cenu prodloužení dráhy. Optimálním kursem je zlatá střední cesta, umožňující nejrychlejší postup do návětří. Tento optimální kurs je různý pro různé typy plachetnic a dokonce i pro plachetnice stejné třídy. Najdeme jej pokusně. Vždy ale máme na paměti zásadu: loď musí nejdříve získat rychlost a pak teprve můžeme vyostřovat kurs. Začneme-li ostřit dříve, než má loď potřebnou rychlost, klesne účinnost ploutve a loď bude splouvat do závětří. Docílíme tedy přesně opačného výsledku, než jsme si přáli.

Jízda v poryvech. Jednou z hlavních starostí posádky je vyhledávat poryvy a využívat je pro zrychlení plavby. Příchodem poryvu se změní směr zdánlivého větru, zvětší se vztlak na plachtách a tím i hnací síla plachetnice. Příchodem poryvu se ale zvětší také náklonná síla plachet a proto je nutné intenzívněji vyvažovat. Ve dvouposádkové lodi první reaguje na poryv kosatník a narovnáváním kolen vysouvá tělo nad vodu. Pokud mu to nestačí k vyvážení, prodlouží hrazdový závěs. Teprve potom začne intenzívněji vyvažovat také kormidelník a současně mírně přiostřuje. Při zeslábnutí větru mezi poryvy je postup opačný. Nejdříve se vrací do původní polohy kormidelník a pak teprve kosatník. Dobrý kosatník reaguje na příchod poryvu s předstihem (pozoruje přibližování poryvu na vodní hladině) a zahájí vyvažování dřív, než se loď začne naklánět. To umožní využít poryvu ke zrychlení lodě a plavba je plynulá. Pokud kosatnik reaguje pozdě, loď se v poryvu nakloní, „zaboří se“ do vody a zpomalí. Příchod poryvu je okamžik, kdy máme možnost loď zrychlit a získat tak náskok před soupeři. Když kosatník reaguje pozdě a loď se v poryvu nakloní, tak místo zrychlení loď zpomalí. Musí tedy zabránit, aby se loď v poryvu naklonila. Rychlost dvouposádkové lodě ve středním větru závisí proto především na hbitosti kosatníka. Posádka se musí plně soustředit na jízdu. Neustále musí sledovat pohyby poryvů po vodní hladině a neustále přizpůsobovat trim lodě měnícím se podmínkám. Na potřebu změny trimu upozorní kormidelníka indikátory na plachtách a vějička. Dobře vycvičený kormidelník je schopen vést loď ve správném kursu v rozmezí ± 20 se zavázanýma očima. Řízení lodě ho tedy příliš nezatěžuje a může se proto více věnovat rychlé plavbě, poryvům a taktice. Přistihneme-li se, že jsme při jízdě mysleli na něco, co s jízdou nesouvisí, jeli jsme nejspíš špatně. Od koncentrace na jízdu nás nesmí odvádět ani např. roztřepené lanko nebo povolený třmen (šekl), ani nás nesmí rozptylovat žízeň či přehřátí apod.

Jak dělat obrat proti větru

Obrat proti větru je manévr, kterým plachetnice při křižování proti větru přechází z jednoho boku na druhý. S výjimkou velmi slabého větru se plachetnice obratem vždy zpomalí, takže obrat znamená ztrátu. Musíme ho proto pečlivě nacvičit, aby tato ztráta byla co nejmenší. Techniku obratu popíšeme pro dvoučlennou posádku. Činnost kormidelníka na jedno i dvouposádkových lodích je při obratu obdobná. Před obratem upozorní kormidelník kosatníka, že má v úmyslu udělat obrat. Umožní tím kosatníkovi připravit se na obrat, upravit si délku hrazdového závěsu pro snadný návrat do lodě a být celkově v pohotovosti. Na začátku obratu kormidelník zvolá „obrat“ (nebo „ré“, nebo vydá jiný signál stejného významu). Je důležité, aby na začátku obratu měla loď plnou rychlost. Získáme ji krátkým odpadnutím s mírným povolením plachty. Potom kormidelník zajistí otěž hlavní plachty ve svorce středového kování (popř. odjistí otěž ze svorky na boku) a mírně loď nakloní do závětří. Tím se loď stane návětrnou a jde do obratu téměř sama. Kormidlem (odtlačováním piny od sebe) jemně koriguje rychlost otáčení lodě proti větru. Zpočátku vychýlí kormidlo jen málo, a teprve až se dostane loď do rotace kolem svislé osy, může výchylku kormidla postupně zvětšovat bez nebezpečí zabrzdění lodě. Kosatník sestoupí z hrazdy, odpojí se od hrazdového závěsu, přitáhne mírně kosatku a čeká připraven ve středu lodě společně s kormidelníkem. Přitažená kosatka se naplní větrem z opačné strany, což pomáhá otáčení lodě bez nadměrného kormidlování. Tím se jednak zmenší brzdění kormidlem, jednak se zkrátí trvání obratu a také se usnadní přetaženi kosatky na druhý bok. jakmile prochází ráhno nad osou lodě, přemístí se kosatník i kormidelník co nejrychleji na opačný bok. Kosatník uvolní původně závětrnou otěž kosatky, přetáhne kosatku na druhý bok, dotáhne otěž téměř na značku, zapne se do hrazdového pásu a je-li to třeba, vystoupí s kosatkovou otěží v ruce na hrazdu. Kosatkovou otěž dotáhne na značku až po dokončení obratu, když loď již obnovila původní rychlost.

Kormidelník vysedne na bok a plně vyvažuje do doby, než je kosatník na hrazdě. Přitom neustále pokračuje v otáčení lodě až do směru, kdy se kosatka a hlavní plachta naplní větrem na novém boku a návětrné špiónky na kosatce jsou ve vodorovné poloze. Důležité je, aby loď odpadla asi o 100 od směru ostře proti větru a získala tak rychlost. Teprve potom kormidelník zastaví otáčení lodě a loď se zrychluje. Po obnovení rychlosti dotáhne kosatník kosatkovou otěž na značku, kormidelník přiostřením upraví kurs plavby, dotáhne plachtu a případně upraví trirn. Zkontroluje, zda je návětrná otěž kosatky zcela volná.

Popíšeme podrobněji způsob výměny kormidla a otěže v rukou kormidelníka a způsob přecházení kosatníka přes loď. Předpokládejme, že loď pluje před obratem na levoboku. Kormidelnik drží levou rukou pinu, pravou otěž hlavní plachty. Při přechodu přes střed lodě se při obratu otáčí obličejem ke stěžni, přičemž drží pinu stále levou a otěž pravou rukou až do usednutí na bok. Při usednutí drží pinu levou rukou za zády. Potom uchopí pravou rukou otěž i pínu a levou rukou přehmátne pro otěž před tělem.

Kosatník může přecházet přes loď v podstatě dvojím způsobem. Může se při přechodu otáčet ke stěžni obličejem nebo zády (druhý způsob není možný při průběžné hrazdě). Otáčení zády ke stěžni se může zdát nepřirozené, ale má několik předností, pro které ho sami používáme:

• Je rychlejší. Při podlézání ráhna je kosatník skloněn ve směru závěsu kikingu, takže má více prostoru.
• Umožňuje lepší koordinaci pohybu kosatníka s kormidelníkem, protože na sebe navzájem vidí.
• Jsou-li svorky pro zajištění kosatkové otěže dále vzadu (např. u třídy Fireball na lavičce), pak jednotlivé úkony: odjištění kosatkové otěže, přetažení kosatky, zajištění kosatkové otěže, uchopení hrazdového závěsu, provádí kosatník před sebou a v přirozeném pořadí ve směru svého pohybu.

Přechod přes loď zády ke stěžni je snadný, kosatník však musí překročit ploutvovou skříň nejdříve přední nohou.

Jaké jsou nejčastější chyby při obratu:

• loď nepluje před obratem plnou rychlostí,
• obrat trvá dlouho, čímž se loď zpomalí,
• na začátku obratu kormidelník značně vychýlí kormidlo, tím loď zpomalí,
• loď se po obratu nakloní,
• kosatník předčasně přitáhne kosatkovou otěž, takže loď skončí obrat ve směru ostře proti větru a těžko se rozjíždí,
• kormidelník „nedotočí“ obrat, takže se loď velmi zpomalí a rozjezd je možný jen dalším rázným odpadnutím.

Obeplouváme návětrnou značku

V průběhu obeplouvání návětrné značky změníme trim plachetnice tak, aby byly regulační prvky nastaveny do správné polohy pro další úsek plavby, tj. pro boční, resp. zadní vítr. Musíme provést tyto úkony:

• Zkontrolujeme, zda je závětrná otěž spinakru ve svorce. Pokud není, tak ji tam dáme, tím předejdeme vyvlátí spinakru při jeho vytahování.
• Nastavíme výšku (délku závěsu) spinakrového pně.
• Povolíme spodní lem hlavní plachty.
• Povolíme kiking hlavní plachty.

Všechny tyto úkony musíme dokončit dříve, než připlujeme ke značce. Před rozjížďkou si samozřejmě připravíme spinakr do závětrného koše (pokud nemáme tunel) a peň na návětrnou stranu, čímž si usnadníme obeplutí značky v prvním kole.

Ponecháme si jistou rezervu místa od značky, např. 1 až 2 metry (při plavbě proti proudu mnohem víc). Jen nezkušení začátečníci obeplouvají těsně kolem značky a riskují tak buď dotek se značkou pohupovanou vlnami, nebo zachycení značky ráhnem při odpadání, nebo potíže s dostoupáním ke značce, když se poněkud změní směr větru. Při těsném obeplouvání značky vzniká také nebezpečí, že zachytíme ploutví za kotevní lano značky, čímž je dotek se značkou nevyhnutelný. Dbáme, aby obeplutí značky bylo plynulé. Jakmile mineme zrcadlem značku, odpadáme na nový kurs se současným povolováním otěže hlavní plachty i kosatky do správné polohy pro další úsek plavby. Po celou dobu odpadání dbáme na stranové vyvážení lodě, tj. aby byl stěžeň svisle, případně měl mírný náklon do návětří. Jakýkoli náklon do závětří má za následek, že se loď stává návětrnou, což znesnadňuje odpadnutí. Potom je nutné použít větší výchylku kormidla a tím se loď zbytečně zpomalí. Velký náklon do závětří může dokonce odpadnutí zcela znemožnit.

Po obeplutí značky povytáhňeme ploutev. Následuje-li za značkou boční kurs, který je možné plout se spinakrem, pak okamžitě po obeplutí návětrné značky vytáhneme spinakr. Postup při vytahování spinakru je následující:

a) Z tunelu nebo závětrného koše

• Kosatník navlékne návětrnou spinakrovou otěž do předního oka spinakrového pně, upevní závěs (kiking) spinakrového pně, vysune oka na stěžni. Při této činnosti stojí čelem ke stěžni na návětrné straně kokpitu, popř. obkročmo kolem ploutvové skříně.
• Kormidelník stojí v kokpitu, otěž hlavní plachty zajistí do svorky, páku kormidla drží mezi koleny a poněkud odpadá. Současně s nasazováním pně kosatnikem vytáhne několika dlouhými tahy spinakr tak, aby horní roh spinakru byl asi 10 cm od stěžně. Výtah spinakru zajistí v této poloze.
• Kosatník podvlékne návětrnou otěž spinakru pod háček na boku lodě a zajistí ji v poloze, v níž je spinakrový peň vzdálený asi 10 cm od předního lemu kosatky. Tuto polohu musíme mít na otěži vyznačenu výraznou barevnou značkou, to velmi zrychlí nastavení návětrné otěže.

Kosatník dotažením závětrné otěže spinakr naplní a podle síly větru jde případně na hrazdu se závětrnou otěží v ruce. Při potřebě důraznějšího vyvažování jde na hrazdu okamžitě po zajištění návětrné otěže. v tomto případě mu závětrnou otěž podá kormidelník na hrazdu. Kosatník pak dotáhne otěž a naplní spinakr až z hrazdy. Kormidelník si sedne na návětrný bok vedle kosatníka. Začne vyostřovat v okamžiku, kdy může sám začít vyvažovat. Vyostření dokončí současně s vyhoupnutím kosatníka na hrazdu. Jemně upraví polohu otěže hlavní plachty a kosatky i ostatní regulační prvky na maximální výkon a soustředí se na kormidlování po optimální trase k boční značce (viz dále).

Máme-li při připlouvání k návětrné značce rezervu výšky a tím jistotu, že nebude nutný další obrat, pak je výhodné nasadit peň do stěžně dříve, než připlujeme k značce. Tím ušetříme cenné sekundy a spinakr za značkou naplníme podstatně dřív. Vycvičená posádka naplní spinakr dříve než za 10 sekund.

b) Z návětrného koše

Odpadneme úplně po větru. Kosatník uvolní z odkládací svorky návětrnou otěž spinakru, postaví se v kokpitu, oběma rukama podebere spinakr a vyndá ho z koše. Vyhodí spinakr před loď do závětří kosatky a kormidelník současně spinakr rychle vytáhne. Kosatník nevidí dozadu, zda je kormidelník připraven, proto pro koordinaci práce je užitečné, když se kostatník nejdříve přesvědčí dotazem (např. „můžeme?“) a teprve potom spinakr vyhodí současně s povelem (např. „hop“). Kdyby kormidelník nebyl připraven spinakr okamžitě vytáhnout, pak pád spinakru pod loď by mohl mít velmi neblahé důsledky. Kosatník zapne návětrnou otěž spinakru do pně, vysune peň dopředu a zapne peň do oka stěžně.

Další činnosti, tj. nastavení návětrné otěže, naplnění spinakru atd. jsou stejné jako v případě tunelu a závětrného koše.

Kdyby kosatník neuvolnil předem návětrnou otěž spinakru, pak by krátká otěž nedovolila spinakru přelétnout kolem předního lemu kosatky a stáhla by spinakr do štěrbiny mezi hlavní plachtou a kosatkou.

Následuje-li po obeplutí návětrné značky plavba na zadní vítr, pak mohou nastat dva případy (viz také kapitolu o taktice):

1. 1. v době, kdy připlouváme ke značce, je skutečný směr větru stočen z boku, a to o více než 100, proti střednímu směru větru. v tomto případě nenasazujeme peň do stěžně před značkou a po obeplutí značky přehodíme na výhodnější opačný bok. Přehození provedeme okamžitě po obeplutí značky, abychom zabránili soupeřům vzadu dostat nás do větrného stínu svých plachet. Teprve po přehození vytáhneme spinakr.
2. 2. v době, kdy připlouváme ke značce nedošlo ke stočení větru z boku o více než 100. v tomto případě obeplujeme značku pouze odpadnutím (zůstaneme na původním boku) a hned vytáhneme spinakr. Máme-li spinakr uložený v tunelu nebo závětrném koši, nasadíme spinakrový peň do stěžně ještě před značkou, obdobně jako kdyby za značkou následoval boční kurs. Až po naplnění spinakru rozhodneme, zda budeme pokračovat v plavbě na daném boku, nebo zda provedeme přehození se spinakrem.

Při vytahování spinakru na zadní vítr je postup analogický jako na boční .vítr pouze s tím rozdílem, že pomocí návětrné otěže peň vytáhneme více do návětří a není nutné ani zakládat otěž pod háček, ani vyvažovat na hrazdě.

Někdy se stane, že po vytažení je spinakr od vrchu dolů šroubovitě stočen, takže ho nelze ustavit a naplnit větrem. v takovém případě několikrát trhneme za návětrný cíp směrem dolů a v případě potřeby i za cíp závětrný. Tím se spinakr rozmotá.

 

Naším cílem je co nejrychlejší plavba směrem k následující značce. Správný úhel náběhu plachet při měnícím se směru větru docilujeme opačným postupem než při křižování proti větru. Při křižování proti větru jsme nastavili otěž hlavní plachty i kosatky do polohy pro optimální stoupání a na změny směru větru jsme reagovali změnami kursu (kormidlováním) a tím jsme udržovali konstantní úhel náběhu plachet. Naproti tomu na boční vítr udržujeme přibližně stálý kurs plavby k další značce a při změnách směru větru povolujeme, resp. přitahujeme otěže plachet. Změnou kursu reagujeme na změnu síly větru. Nejrychlejší plavby docílíme po trase mírně zvlněné kolem boční přímky. Při slábnoucím větru zrychlíme plavbu tím, že vyostřujeme, a při zesílení větru naopak odpadáme, abychom se udrželi v poryvu delší dobu (podrobněji viz v kapitole o taktice). Vidíme-li přicházet poryv, přiostřením mu jedeme vstříc.

U dvouposádkových lodí je spinakr při bočním kursu nejdůležitější plachtou, proto věnujeme jeho vedení velkou péči. Návětrnou otěž spinakru máme zajištěnu na značce tak, aby byl spinakrový peň vzdálen 5 až 10 cm od předního lemu kosatky. Peň se nesmí opírat o přední lem kosatky, protože v poryvu by se peň jednak ohýbal do závětří kosatky a také by deformoval tvar předního lemu kosatky.

Výšku spinakrového pně seřídíme tak, aby se při povolení závětrné otěže začal spinakr vlamovat uprostřed předního lemu. Výšku pně měníme ve směru vlamování předního lemu spinakru. Peň tedy zvedneme, vlamuje-li se spinakr nejdříve v horní části. Když se naopak začíná spinakr vlamovat ve spodní části předního lemu, pak peň snížíme, viz kapitola o trimu.

Kosatník neustále pracuje se závětrnou otěží spinakru, kterou nikdy neodkládá do svorky. Vede ji co nejvolněji, aby byl spinakr co nejdále od plachty. Dělá to takto: povoluje závětrnou otěž spinakru tak dlouho, až se značne vlamovat přední lem spinakru. Potom lem narovná mírným přitažením otěže. Tento postup neustále opakuje, čímž udržuje spinakr v režimu, kdy spinakr tzv. „stříhá uchem“. Tím docílí největší účinnosti štěrbiny mezi spinakrem a hlavní plachtou a tím i největšího výkonu obou těchto plachet. Obvyklou chybou bývá nadměrné přitažení závětrné otěže. Potom má spinakr sice zdánlivě pěkný tvar (na fotografování), ale netáhne. Podobně jako kosatník s otěží spinakru pracuje kormidelník s otěží hlavní plachty. Neustálým povolováním a přitahováním této otěže udržuje hlavní plachtu na rozhraní vlamování její přední části, způsobeného zúžením štěrbiny mezi spinakrem a plachtouPři jízdě v poryvovérn větru posádka důrazně povoluje a přitahuje otěže spinakru a hlavní plachty, aby udržela správný úhel náběhu plachet při rychlých změnách zdánlivého větru poryvu. Na začátku poryvu přichází zdánlivý vítr více ze strany. Proto musí kosatník v tomto okamžiku značně (někdy i více než o 1 metr) povolit závětrnou otěž spinakru a kormidelník současně povolit i otěž hlavní plachty. Zároveň kormidelník rázně odpadá. Tím se loď velmi zrychlí a zabrání se náklonu. Když se loď zrychluje, zdánlivý vítr přichází postupně víc zpředu a je nutné obě otěže (spinakru i hlavní plachty) přitahovat zpátky. Na začátku silného poryvu je nutné povolit spinakrovou otěž velmi rázně. Kosatník ji povoluje, jakmile ucítí poryv ve vlasech nebo na uších, tedy dříve, než dostihne vítr plachty a než se loď nakloní. Opožděné nebo nedostatečné povolení otěže má za následek náklon a zpomalení lodě namísto zrychlení a v silném poryvu může způsobit i převrácení lodě.

Při plavbě na boční vítr se spinakrem je kosatka pouze méně významnou plachtou. Kosatkovou otěž obsluhuje kormidelník, pokud na ni dosáhne. Otěž kosatky je zajištěna ve svorce v poněkud povolené poloze, víc než by odpovídalo špiónkům na kosatce. Tím docílíme správného úhlu náběhu kosatky při poryvech, kdy zdánlivý vítr přichází více ze strany, a při odpadání. Odpadáváním v silném poryvu se může loď převrátit i při zcela povolené závětrné otěží spinakru a otěži hlavní plachty pouze následkem málo povolené otěže kosatky. Proto v silně poryvovém větru povolíme otěž kosatky více než normálně.

Pro rychlou plavbu na boční vítr je důležité jak stranové, tak také předozadní vyváženi lodě. v závislosti na síle větru se posádka v lodi předozadně přesouvá, dopředu v slabším větru a dozadu ve větru silnějším. Na začátku silnějšího poryvu, kdy by již mohly vzniknout podmínky pro skluz, se posádka prudce přesune dozadu. Tím se jednak zvedne příď lodě, jednak se jí udělí počáteční dopřední impuls, což v součinnosti se zesílením větru v poryvu může znamenat zahájení skluzu. u dvoučlenných posádek jsou kosatník a kormidelník předozadně co nejvíce u sebe. Příčné vyvážení lodě musí být takové, aby byl stěžeň vždy svisle. Správné vyvážení poznáme podle stejné výše rohů zrcadla. nad vodou (viz technika jízdy proti větru) a také, podle toho, že k udržení lodě v přímém směru není nutné použít kormidlo.

Aby se kosatník mohl plně věnovat vedení spinakru, potřebuje k tomu určité pohodlí a především musí dobře vidět na přední lem spinakru. Podle síly větru je bud‘ zcela na hrazdě, nebo sedí pohodlně na návětrném boku. Povinnost operativního příčného vyvažování přebírá kormidelník. Ten sedí buď na návětrném boku nebo klečí uvnitř kokpitu. Přitom se přemísťuje při změnách síly větru. Platí zde zásada: hrubé změny ve vyvážení zajišťuje především kormidelník, zatím co kosatník je v jedné ze dvou základních poloh a jemným vyvažováním pomáhá pouze v omezeném rozsahu. Velmi častou chybou je to, že kormidelník sedí pohodlně na návětrném boku, zatímco kosatník opakovaně vystupuje na hrazdu a sestupuje z hrazdy, případně je na hrazdě pouze „na bobku“, takže neustále balancuje na rozhraní přepadávání dopředu. Stává se dokonce, že kosatník sedí v závětří. Tehdy však nemůže vést správně spinakr, což se nutně projeví na výkonu lodě.

Někdy je boční kurs natolik ostrý, že plavba se spinakrem buď není možná, nebo je nevýhodná. Abychom totiž udrželi spinakr naplněný. museli bychom příliš zvednout peň, aby se vyploštila náběžná čáet spinakru. To má ale za následek zavřeni zadního lemu spinakru, takže spinakr táhne spíše do strany, nebo dokonce brzdí. Směr tahu spinakru poznáme podle toho, kam směřuje kousek (asi 10 cm) výtahu spinakru mezi stěžněm a horním rohem spinakru. Pokud je směr tahu pouze do strany, je výhodnější spinakr stáhnout a plout bez spinakru.

Pokud je boční kurs natolik ostrý, že nelze plout se spinakrem, zpravidla se vyplatí plout bez spinakru asi 10° nad boční přímku asi polovinu až 2/3 délky bočního kursu. Tam teprve odpadneme směrem k značce a vytáhneme spinakr. Při plavbě bez spinakru pracuje kosatník trvale s otěží kosatky tak, aby kosatka měla neustále správné obtékání větrem.

Obeplouvárne boční značku

Manévr obeplouvání boční značky můžeme rozdělit do tří fází: přiblížení se ke značce, přehození a odplouvání od značky.

Při přiblížení se k boční značce se vždy snažíme získat pozici na vnitřní straně skupiny lodí. Způsob získání práva na vnitřní pozici je podrobněji popsán v kapitole o taktice. v době, kdy se přibližujeme ke značce, se připravujeme na přehození. Tato příprava je velmi důležitá, protože nám usnadní a urychlí přehození a hlavně nám umožní získat výhodné postavení na druhém bočním kursu. Bez ohledu na to, jakou máme pozici vzhledem k okolním lodím, musíme provést následující úkony:

• Ve vzdálenosti asi 8-10 délek lodě od značky přitáhne kormidelník návětrnou otěž kosatky přibližně o 20 cm a zajistí ji ve svorce.
• Dobere návětrnou otěž spinakru až za kladkou, aby byla tato otěž mezi kladkou a háčkem napnutá.
• Asi 2 délky lodě od značky uvolní kormidelník závětrnou otěž kosatky, čímž je otěž přednastavena pro plavbu na druhém boku.

Přehození začíná asi 2 délky lodě od značky. Kormidelník založí otěž hlavní plachty do svorky a odpadá. Kosatník přitom sestoupí z hrazdy a nezapomene se odepnout od hrazdového závěsu. Návětrnou otěž spinakru vyjme zpod háčku a současným povolováním závětrné a přitahováním návětrné otěže spinakru pootáčí celý spinakr do návětří, v souladu s odpadáním. Spinakr se otáčí kolem oka spinakrového pně na stěžni. v okamžiku, kdy loď pluje přesně na zadní vítr, musí být spinakr před lodí souměrné k podélné ose lodě. v této chvíli předá kosatník spinakrové otěže kormidelníkovi, který od této chvíle vede spinakr až do dokončení manévru přehození. Kormidelník drží obě spinakrové otěže v jedné ruce až za kladkami z návětrné strany. Změnou polohy této ruky otáčí celým spinakrem jako volantem. Kosatník uchopí závěs kikingu u ráhna a přehodí hlavní plachtu. Na jednoposádkové lodi přehodí plachtu kormidelník uchopením svazku otěží těsně pod ráhnem. Přelétnutí hlavní plachty na opačný bok je velmi prudké (pozor při sehnutí pod ráhnem) a může přitom dojít k náklonu lodě. Tento náklon vyrovná posádka krátkým a účinným vyvažovacím impulsem – vysednutím na nový návětrný bok. Impuls musí být opravdu krátký, jinak se loď rozhoupá. Při silnějším poryvu přibrzdí kormidelník přelétnutí ráhna otěží hlavní plachty. Zabrání se tím rázu do takeláže.

Peň je nyní na závětrné straně lodě. Jakmile je zlikvidován náklon lodě, kosatník vstane v návětří ke stěžni, vypne koncovku pně z oka na stěžni a zapne do ní návětrnou otěž spinakru, takže peň je svými koncovkami připojen současně k otěži návětrné i závětrné. Ovládací šňůrou uvolní závětrnou otěž z oka spinakrového pně. Konec pně s návětrným cípem spinakru vysune dopředu podél předního lemu kosatky a opačný konec pně připevní do oka na stěžni. Návětrnou otěž spinakru založí pod háček na boku lodě a zajistí na značce tak, aby byl peň asi 10 cm od předního lemu kosatky. do tohoto okamžiku vyvažuje loď kormidelník a musí se vyvarovat vyostřováni, které by vyžadovalo také vyvažování kosatníka. Nyní kosatník převezme od kormidelníka závětrnou otěž spinakru. Pokud kormidelník udržel po celou dobu přehozen naplněný spinakr, dá kosatník pozor, aby mu spinakr nevyvlál. Pokud při manévru spinakr splasknul, kosatník ho nyní „nafoukne’`. v případě potřeby jde kosatník na hrazdu, ovšem se závětrnou otěží nafouknutého spinakru v ruce.

Jakmile je lod‘ v novém správném kursu, zastaví kormidelník další otáčení lodě krátkým a rázným přitažením kormidla. Kosatník se věnuje pečlivému vedení spinakru. Kormidelník upraví polohu kosatkové otěže ve svorce.

Vždy se snažíme provést přehození při největší rychlosti lodě. v případě, kdy rychlost lodě je skoro stejná jako rychlost větru, je menší ráz na takeláž při přelétnutí ráhna na opačný bok. Díky tomu je manévr přehození plynulý a bezpečný. Pokud nám to soupeři dovolí, snažíme se připlouvat k značce větším obloukem s rezervou výšky. To nám umožní prodloužit dobu odpadání a plavby na zadní vítr a hlavně, dokončit přehození ještě před značkou. Potom v okamžiku, kdy míjíme značku, můžeme již ostřit na kurs k následující značce. Toto je obzvlášť výhodné, když druhý boční kurs je ostrý a my neztrácíme výšku za značkou dokončováním přehození. Nejčastější chyby při obeplouvání boční značky:

• Kormidelník před značkou nepřednastaví kosatku pro opačný bok. Musí to pak dělat v době, kdy má mnoho jiných naléhavých úkolů.
• Kosatník nepřetáhne spinakr souměrně před loď, což má za následek vyvlátí spinakru, případně jeho profouknutí štěrbinou mezi hlavní plachtou a kosatkou.
• Kosatník nepředá otěže spinakru kormídelníkovi, ale pustí je. Toto je jedna z nejhorších chyb. Spinakr vyvlaje daleko před loď, dlouho pak trvá, než se spinakr znovu naplní a ustaví na novém boku. Někdy přelétne závětrná otěž přes vnější konec ráhna, což pak znemožňuje práci s hlavní plachtou i spinakrem. V silnějším větru to může být příčinou převrácení lodě.
• Posádka nepřehodí při plné rychlosti lodě, ale čeká na zeslábnutí větru. Příchod dalšího poryvu je pak obvykle spojen s koupelí.
• Kormidelník přetáhne po přehození spinakr příliš daleko do závětří. Je-li spinakrový peň přitažen dále než kolmo k lodi, sevře se koncovka pně samosvorně v oku na stěžni, takže kosatník nemůže odpojit peň od stěžně.
• Doba, po kterou pracuje kosatník při stěžni se zdá kormidelníkovi vždy nekonečná. Soupeři se snaží vjet do návětří, proto začne kormidelník ostřit dříve, než kosatník založil návětrnou otěž pod háček a seřídil polohu pně. Vyostření v této fázi má při silnějším větru za následek, že se loď nakloní, kosatník přeruší práci a musí na hrazdu, aniž je spinakr ustaven. Kosatník z hrazdy nedosáhne na háček na palubě, takže jízda bez ustaveného spinakru je rozháraná, pomalá a ztrátová. Závěrečná fáze manévru obeplouvání boční značky vyžaduje velmi rychlou, nacvičenou práci kosatníka a dobré nervy kormidelníka.

 

Na jednoposádkové lodi plujeme směrem přímo k závětrné značce. Podle okamžitého směru větru máme plachtu na tom boku, pro který plujeme zadobočním až zadním kursem. Otěží vypustíme ráhno dopředu, dál než kolmo k lodi. Tím docílíme obtékání vzduchu kolem plachty. takže výsledná síla na plachtě je větší, než když působí plachta pouze svým odporem. Loď nakloníme do návětří, abychom dostali těžiště plachty nad osu trupu a odstranili návětrnost.

Pro dvouposádkovou loď je plavba na čistý zadní vítr pomalejší, než když vítr přichází poněkud zboku. Proto se plavbě na čistý zadní vítr vyhýbáme, plujeme místo toho po úsecích s kursem zadobočním, čímž si sice poněkud prodloužíme dráhu, ale zvýšení rychlosti tento nedostatek vynahradí. Je to tzv. křižování po větru. Nalezení optimálního kompromisu mezi délkou dráhy a rychlostí je podrobněji popsáno v kapitole o taktice.

Při plavbě po větru sedí kosatník vždy na návětrném boku lodě, aby dobře viděl na spinakr a mohl ho citlivě vést. Sedí co nejdále vpředu vedle upínačky, nohama je zaháknutý za vyvažovací popruhy nebo ploutvovou skříň, aby mohl předklonem či záklonem rychle reagovat na změny síly větru. Spinakr vede oběma rukama. v jedné drží návětrnou otěž před háčkem, ve druhé otěž závětrnou. Oba cípy spinakru musí být ve stejné výšce. Toho docílí regulací výšky pně. Návětrnou otěž nepouští příliš daleko dopředu, zmenšuje se tím zbytečně plocha, kterou spinakr vystavuje větru. Návětrnou otěž ale také nepřitahuje příliš dozadu. Peň nesmí jít nikdy dál dozadu, než je směr prodloužení ráhna. Správná je taková poloha spinakru, kdy spodní část je svisle a hlava spinakru je vodorovně, viz kapitola o trimu.

Kormidelník sedí na závětrném boku co nejvíce vpředu (až u ráhna). v jedné ruce drží kormidlo a ve druhé svazek otěží hlavní plachty až u ráhna, aby dobře vnímal i nepatrné změny síly větru, které by držením otěže až za kladkami nezpozoroval. Loď musí být stranově tak vyvážená, aby ji nebylo nutné brzdit jakýmkoliv kormidlováním. Loď musí plout v přímém směru a kormidlo musí zůstat v neutrální poloze, i když ho kormidelník pustí. Kormidelník má na starosti základní stranové vyvážení lodě, kosatník mu pomáhá zakláněním jen při náhlé změně větru. Kormidelník neustále pozoruje lodě soupeřů a chování větru za lodi. Jeho nejdůležitějším úkolem je výběr nejlepší trasy. Vidí-li přicházet zezadu poryv nebo pruh silnějšího větru, kormidluje tak, aby se loď dostala do tohoto poryvu a zůstala v něm co nejdéle. Kosatník nesmí spustit oči ze spinakru, proto je užitečné, když ho kormidelník informuje o situaci, o svých úmyslech a. zejména o přicházejícím poryvu, aby se kosatník připravil a poryv nepromeškal. Na začátku poryvu přitáhne kosatník prudce obě spinakrové otěže, čímž se loď zrychlí s poryvem. Poté obě otěže uvolní opět do původní polohy.

Při křižování po větru přecházíme z jednoho boku na druhý přehozením. Toto přehození se liší od přehození při obeplouvání boční značky tím, že:

• je podstatně menší změna kursu plavby;
• nejsme bezprostředně omezováni okolními soupeři;
• okamžik manévru není kritický. Můžeme si ho vybrat;
• není kritická doba trvání manévru do ustavení spinakru na novém boku.

Při tomto přehození postupujeme stejně jako u obeplouvání boční značky. Vzhledem k malé změně kursu udržíme snadno spinakr nafouknutý po celou dobu manévru. Celkově máme na celý manévr podstatně víc času a tím i klidu a pohody. Kosatník nemusí spěchat se zakládáním návětrné spinakrové otěže pod háček. Může tuto otěž vést přímo „z ruky“.

Obeplouváme závětrnou značku

Obeplutím závětrné značky přecházíme z plavby na boční resp. zadní vítr ke křižování proti větru. Součástí tohoto manévru je jednak spuštění spinakru a také změna trimu přestavěním všech regulačních prvků pro křižování proti větru. Technika obeplouvání závětrné značky závisí na tom, zda stahujeme spinakr do koše, nebo do tunelu.

Stažení spinakru do tunelu je snazší případ. Ve vzdálenosti asi 10 délek lodě od značky přitáhne kormidelník postupně kiking ráhna, přední a spodní lem hlavní plachty do polohy (na značky) pro křižování proti větru. Potom se v lodi postaví, kormidlo drží mezi koleny, uvolní výtah spinakru a. dlouhými tahy za spoušť spinakru stahuje spinakr do tunelu. Kosatník vyvažuje. Byl-li na hrazdě, může tak vyvažovat i při stahování spinakru. Povoluje obě otěže spinakru, aby nebránily stahování. Poté sestoupí z hrazdy, odpojí spinakrový peň od stěžně, pootočením pně uvolní zámek kikingu pně, peň stáhne dozadu, zadní konec pně zasune do poutka na ráhně. Uvolní návětrnou spinakrovou otěž z koncovky pně, obě spinakrové otěže dotáhne a založí do odkládacích svorek. Vysune (spustí) ploutev do vody. Poté kormidelník vyostřuje směrem k závětrné značce a současně přitahuje otěž hlavní plachty. Kosatník přitahuje otěž kosatky v souladu s vyostřováním kursu postupně až na značku „ostře proti větru“. Vystupuje na hrazdu. Kormidelník nesmí obeplout značku v těsné blízkosti, ale ponechá si odstup od značky asi 2 m, aby mohl kosatník naplno vyvažovat na hrazdě bez nebezpečí zachycení o značku. Po obeplutí značky kormidelník jemně upraví trim pro stávající podmínky a případně dotáhne spinakrové otěže, aby nebrzdily, pokud jsou ještě ve vodě.

Stahování spinakru do koše se liší od stahování do tunelu především tím, že spinakr stahuje kosatník, který v té době musí stát u stěžně a nemůže tedy vyvažovat. Znamená to, že po dobu stahování spinakru musí kormidelník s lodí odpadnout na zadoboční až zadní kurs, aby byl schopen sám loď vyvážit. Musí s touto okolností předem počítat a vytvořit si rezervu výšky pro odpadnutí. Postup stahování spinakru je následující: Asi 15 délek lodě od značky upraví kormidelník kiking, přední a spodní lem hlavní plachty pro křižování proti větru. Asi 10 délek od značky odpadá s lodí na zadoboční kurs. Kosatník sestoupí z hrazdy (byl-li tam), předá závětrnou otěž spinakru kormidelníkovi nebo ji založí do odkládací svorky. Vysune ploutev do vody. Vstane ke stěžni, odpojí peň z oka na stěžni, uvolní návětrnou otěž z koncovky pně, peň pootočenim uvolní ze zámku kikingu a zasune jej do poutka na ráhně. Potom si kosatník přitáhne za návětrnou otěž návětrný cíp spinakru a dá povel kormidelníkovi, aby uvolnil závětrnou otěž spinakru. Pak přitáhne k sobě za spodní lem spinakru také závětrný cíp spinakru a drží spinakr tak, že má spodní část shrnutou v dlaních (prsty obepíná celý spinakr). Kormidelník na kosatníkův povel uvolní výtah spinakru a kosatník dlouhými tahy souká spinakr střídavě levou a pravou rukou do návětrného koše. Dbá při tom, aby prsty horní ruky obepnul vždy celý spinakr jako lano. v opačném případě má spinakr snahu se nafouknout a stažení je mnohem obtížnější a pomalejší. Kormidelník případně přibrzd’uje spinakrový výtah, aby po jeho uvolnění nespadl celý spinakr do vody nebo kosatníkovi na hlavu. Potom kosatník založí výtah spinakru do transportního háčku, který brání samovolnému vytažení spinakru z koše při křižování proti větru, dotáhne návětrnou otěž spinakru, aby nebyla ve vodě a obě spinakrové otěže založí do odkládacích svorek. Další postup, tj. vyostřování ke značce se současným přitahováním otěží, vyvažování i doladění trimu po obeplutí značky je shodný s případem stahování spinakru do tunelu.

 

---

---

Jak jsme uvedli v kapitole o trimu, ve slabém větru se všemožně snažíme udržet proudění vzduchu kolem plachet. Energie větru již nestačí na to, aby se proud vzduchu ochotně ohýbal kolem překážek a tedy i kolem plachet. Musíme proto seřídit tvar plachet tak, aby měly co nejplošší profil (co nejmenší břicho) a zároveň byly přetočeny více než ve středním větru. Cím je vítr slabší, tím větší musí být přetočení (výkrut).

Zopakujme postup při seřízení plachet:

1. a) Kosatkové průvleky (kladky kosatkové otěže) posuneme dozadu nebo nahoru. Tím napneme víc spodní lem a povolíme zadní lík kosatky, takže kosatka bude plošší a přetočená.
2. b) na dvouposádkových lodích zcela uvolníme kiking hlavní plachty (a je-li loď vybavena jezdcem otěže hlavní plachty, přetáhneme jezdec zcela do návětří). Tím zmenšíme na minimum svislý tah na ráhno a otevřeme plachtu v zadním líku (přetočíme). Na jednoposádkových lodích kiking hlavní plachty naopak přitáhneme. je to jediný prostředek, jak prohnout střední část stěžně a získat plochý profil plachty.
3. c) Napneme spodní lem hlavní plachty dotažením zadního rohu až ke značce na ráhně. Tím získáme plochý profil v dolní části plachty.
4. d) Zcela uvolníme přední lem hlavní plachty i kosatky. Tím docílíme plošší profily v jejich přední části.
5. e) Uvolníme podpěru stěžně v palubě a případně zmenšíme úhel rozevření sálingů. Tím se stěžeň prohne a získáme plochý profil hlavně ve střední části plachty.
6. f) Napneme v plachtě horní průběžnou spíru. Tím zploštíme horní část plachty.
7. g) Ráhno přitáhneme téměř k ose lodě (s výjimkou nejslabšího větru)

Pro předozadní vyvážení lodě se posádka posune co nejvíc dopředu. Tak zvedneme záď, zmenšíme smáčenou plochu a tím i odpor trupu. Stranové vyvážení: při síle větru nad 1 m/s musí být stěžeň svisle. Při síle větru pod 1 m/s plujeme s mírným náklonem do závětří. Tím se plachty prověsí vlastní vahou do závětří a udržují profil. Současně se poněkud zmenší smáčená plocha dna a vzniklá návětrnost podpoří cit na kormidlo.

Posádka omezí na minimum pohyb v lodi. Každý pohyb má za následek otřesy takeláže, narušující plynulé obtékání plachet (dochází k tzv. vytřásání větru z plachet).

Kosatník musí sedět skloněný na dně kokpitu, aby měl co nejmenší odpor vzduchu. To platí dvojnásob, když je v závětří lodě, kde nesmí překážet proudění vzduchu štěrbinou mezi kosatkou a hlavní plachtou. Kormidelník leží na přední palubě natažen tak daleko, jak mu to dovolí délka píny. Je-li kosatník v závětří lodě, pak stranové vyvažování zajišťuje především kormidelník.

Ploutev je zcela spuštěná do vody, případně má mírný předklon (asi 5′). Při síle větru pod 2 m/s může mít kormidlo záklon 10°, viz kapitola o trimu. Kormidelník vede loď co nejostřeji k větru, ale tak, aby ostrostí kursu loď neztratila rychlost. Ve slabém větru trvá velmi dlouho, než se ztracená rychlost znovu obnoví. Posádka musí velmi pozorně hledat jakýkoliv příznak zesílení větru. Síla větru má přednost před kursem plavby. K silnějšímu větru plujeme i za cenu, že musíme po jistou dobu plout na nevýhodném boku. Přitom povolíme mírně plachty, abychom se dostali k větru co nejrychleji.

 

Obrat ve slabém větru se velmi liší od klasického obratu. Způsob provedení obratu ve slabém větru je schematicky znázorněn na obr. 31. Předpokládejme, že před obratem plujeme levobokem (okamžik a). v přípravě na obrat odpadneme asi o 5° a úměrně tomu povolíme plachty, abychom zvýšili rychlost. Začneme současně naklánět loď vlevo – do závětří (b) a vracíme loď do původního kursu. v okamžiku (c), kdy se loď vrátila do původního kursu, máme co největší náklon do závětří. Nyní povolíme ještě více plachty a kormidelník zahájí obrat kormidlem. Ve dvouposádkových lodích současně vydá povel, např. „obrat“. v této chvíli se posádka rychle přemístí do návětří (na pravý bok), čímž prudce změní velký náklon ze závětří na co největší náklon do návětří (d). Při přechodu ráhna nad osou lodě se posádka nepřemístí do nového návětří (doleva) jako u klasického obratu, ale setrvá v novém závětří (vpravo) a udržuje co největší náklon až do doby (e), kdy se loď již otočila „na půl cesty“ mezi směry přímo proti větru a ostře proti větru na novém boku. Nyní (e) se posádka prudce přemístí do návětří (doleva), čímž vyrovná náklon. Vzápětí přitáhne plachty a pokračuje v plavbě na novém boku. Na obr. 31 je schematicky znázorněna velikost, směr a změna náklonu a také poloha a změna polohy posádky v závislosti na jednotlivých fázích obratu.

Dvěma kývnutími (c), (e) při obratu dvakrát protáhneme celou takeláž vzduchem, čímž docílíme přídavné proudění vzduchu kolem plachet a získáme přídavnou hnací sílu. Při pohybu takeláže napříč lodí přichází vítr do plachet více ze strany. Proto musí být plachty přiměřeně povoleny, aby byl zachován potřebný úhel náběhu plachet. Současně s rozjezdem lodě v závěru obratu přitahujeme plachty zpět do původní polohy (hlavní plachtu do osy lodě). Podstatné je, aby rychlost kývnutí byla co největší a abychom protáhli plachty po co nejdelší dráze (oblouku). Proto musí být oba náklony opravdu co největší (až se do kokpitu téměř nabírá voda) a je potřebná také dobrá souhra pohybu posádky, aby společným úsilím bylo kývnutí co nejprudší.

Provedeme-li obrat popsaným způsobem, zvýšíme rychlost lodě. Nesmíme však tento manévr opakovat častěji než asi jednou za minutu, aby nebyl považován za nedovolený prostředek pohonu.

Plujeme na bočních kursech

Při bočním kursu ve slabém větru seřídíme plachty tak, aby neměly příliš bohatý profil a byly zároveň hodné přetočené, jak jsme popsali v kapitole o trimu. Zcela povolíme přední lem hlavní plachty i kosatky a zadní roh hlavní plachty povolíme asi 3 až 5 cm od značky na ráhně. Kosatkové kladky posuneme asi 5 cm dopředu. Povolením kikingu docílíme přetočení hlavní plachty. Ploutev povytáhneme, aby byla zanořena jen její polovina, právě tolik, aby se zamezilo stranovému splouvání. Snížíme spinakrový peň, aby byly oba cípy spinakru stejně vysoko.

Posádka se posune co nejdále dopředu. Pro dvojposádkové lodě to znamená, že kosatník sedí těsně vedle boční upínačky v návětří a kormidelník až u ráhna v závětří. Kosatník musí mít pohodlnou polohu pro přesné vedení spinakru. Stranové vyvážení zajišťuje kormidelník tím, že se přesouvá ze závětří ke středu lodě, případně až do návětří. Při zesílení větru nejde kosatník na hrazdu, pokud je kormidelník v závětří lodě.

Kormidelník vede loď změnou stranového vyvážení a jen jemnými výchylkami kormidla. Při zeslábnutí větru udržuje spinakr naplněný přiostřením, při zesílení větru naopak opatrně odpadá, ale jen tolik, aby spinakr nevyvlál. Je-li vítr trvale velmi slabý, vyplatí se plout s naplněným spinakrerm i za cenu, že musíme plout poněkud nad boční přímku.

Přehození

Ve slabém větru se snažíme, abychom loď při přehození nezpomalili a aby spinakr nevyvlál. Splnění těchto dvou cílů je mnohem důležitější, než celková doba trvání tohoto manévru. Kormidelník má při přehození kormidlo mezi koleny a vede obě otěže spinakru. Kosatník přehodí ráhno a obstará stranové vyvážení. Kosatník musí pracovat velmi opatrně, aby mu spinakr nevyvlál při přemisťování pně do nového návětří nebo při přebírání spinakrových otěží od kormidelníka. Nemusí zakládat návětrnou otěž spinakru hned pod háček, ale může ji vést z ruky do té doby, než dokončí kormidelník manévr a stabilizuje postavení vzhledem k soupeřům. Boční značku obeplouváme co nejtěsněji. Za tím účelem si uděláme rezervu výšky asi jedné délky lodě nad značkou. Kosatník předá spinakrové otěže kormidelníkovi dvě délky lodě před značkou a kormidelník odpadá pomalu a citlivě, aby loď nezpomalil. Nemusíme se obávat, že nám některý soupeř vjede do návětří, protože ostřejším manévrem by loď zpomalil.

obr.31: Obrat v slabém větru. v levé části je vyznačen kurz plavby a poloha posádky. Šipka označuje, že se posádka přemísťuje na opačný bok. Uprostřed obrázku jsou znázorněny náklony lodě při pohledu zezadu. Dvojitá šipka označuje okamžik energické změny náklonu z jedné strany na druhou. Na pravé straně obrázku je znázorněn časový diagram náklonů. 

Posadíme se co nejdále dopředu, aby se zvedla záď lodě a tím se zmenšila velikost smáčené plochy trupu. Kosatník sedí těsně vedle boční upínačky v návětří a kormidelník těsně u ráhna v závětří. Nakloníme loď do návětří. Tím udržíme snáze spinakr napiněný. Kormidelník drží rukou ráhno, aby nepřepadávalo do návětři. Napinění spinakru je mnohem důležitější než pěkný vzhled hlavní plachty.

Ve slabém větru používáme co nejlehčí otěže spinakru. Kosatník vede obě otěže spinakru z ruky (bez háčku), což mu usnadní udržet spinakr naplněný. Kormidelník neustále mění kurs plavby, aby pomohl spinakr naplnit. Při zeslábnutí větru vyostřuje a jakmile se loď rozjede, hned opatrné odpadá. Důležitá je souhra posádky. Kosatník informuje kormidelníka, kdy potřebuje přiostřit a kdy naopak může odpadat. Při velmi slabém větru se nám obvykle nepodaří plout se spinakrem trvale naplněným. Trvalým ostřejším kursem, nutným pro naplnění spinakru, by se totiž značně prodloužila dráha a toto prodloužení by nebylo vyváženo odpovídajícím zvýšením rychlosti. Proto se smíříme s tím, že za těchto podmínek bude spinakr chvílemi splihlý. Kosatník ovšem nečeká, až se spinakr větrem opět sám naplní, nýbrž se vytrvale snaží naplnění obnovit. Postupuje tak, že opakovaně povoluje zvolna návětrnou otěž a pak ji rychleji přitáhne směrem dozadu a dolů. Takto současným nabráním vzduchu do spinakru a napnutím předního lemu se spinakr snáze naplní. Velmi důležité (často dokonce rozhodující) je soustředění posádky na to, aby zpracovala a využila i nejlehčí závany větru. Posádka, která zachytí a využije slabý závan větru, obvykle s ním odjede a získá rozhodující náskok. Posádky, které závan promeškaly, se pak jen bezmocně dívají, jak se pozornější soupeř vzdaluje.

 

---

---

Jak jsme se dověděli v kapitole o trimu, v silném větru zakloníme stěžeň asi o 10 cm. Plachty seřídíme tak, aby byly co nejplošší, ale aby měly napnutý zadní lík. Napětí zadního líku hlavní plachty udržujeme silným dotažením kikingu. Aby tahem kikingu nevznikl nadměrný ohyb stěžně, podepřeme Stěžen v palubě. Můžeme přidržet i jeho střední část rozevřením sálingů. Spodní lem hlavní plachty napneme až ke značce na ráhně. Vrásky v přední části plachty vyrovnáme napnutím předního lemu hlavní plachty. Plochý profil kosatky s napnutým líkem docílíme posunutím kosatkových kladek dozadu a zvětšením napětí takeláže na 180 až 200 kg. Tím zabráníme zpomalení lodě následkem prověšení předního lemu kosatky do závětří a zavření trysky mezi kosatkou a hlavní plachtou.

Uvedené seřízení plachet nám umožní loď v silném větru vyvážit. Pokud přesto budeme mít potíže se stranovým vyvážením, dotáhneme ještě víc kiking a přední lem hlavní plachty. Tím se špička stěžně ohne, takže se plachta v horní části otevře a získá tam zcela plochý profil. v důsledku toho se posune těžiště vztlaku směrem dolů, a k stranovému vyvážení stačí menší síla.

Ploutev zakloníme o 10-15°, abychom kompenzovali návětrnost způsobenou hlavně záklonem stěžně. Máme-li potíže se stranovým vyvážením, povytáhneme ploutev i více. Ztráty způsobené náklonem jsou větší než ty, které vznikají částečným splouváním lodě. Kormidlo musí být svisle.

V silném větru musíme bezpodmínečně udržet 100% stranové vyvážení lodě, jakýkoliv stranový náklon loď zpomalí, následkem toho se ještě zvětší náklonná síla plachet. Zvětšování náklonu či dokonce převrácení lodě pak zabráníme pouze povolením otěží, čímž se ale zbavujeme přepotřebné hnací energie plachet. Abychom zvýšili účinnost vyvažování, kosatník se prodloužením hrazdy spustí těsně nad vodu. Kormidelník vysedne co nejdále na bok lodě, ale tak, aby mohl pohodlně ovládat jednotlivé regulační prvky, zejména kiking a přední lem hlavní plachty. Kosatník vyvěšený na hrazdě stojí snožmo asi 50 až 60 cm za boční upínačkou, přičemž chodidlo přední nohy má otočeno podél oděrky, aby voda od jeho paty nestříkala kormidelníkovi do obličeje. Kormidelník sedí co nejtěsněji vedle kosatnika. V silném větru se snažíme získat co nejvyšší rychlost. Rychlost plavby má přednost před ostrostí kursu. Plujeme-li méně ostrým kursem, je plavba rychlejší, plynulejší a také méně náročná na stranové vyvažování. Na dvouposádkových lodích ve středním větru závisela plynulost a rychlost plavby především na hbitosti kosatníka a jeho schopnosti udržet trvale dokonale stranově vyváženou loď neustálým pohybem na hrazdě. V silném větru je situace opačná. Kosatník je trvale vyvěšen na plné hrazdě (veze se), a tak změny stranového vyvážení a tím rychlá plynula plavba jsou především v rukou kormidelníka. Neustálou změnou nastavení kikingu, předního lemu a otěže hlavní plachty a změnami kursu přizpůsobuje vyvážení lodě měnícím se okamžitým povětrnostním podmínkám. Na začátku poryvu kormidelník vždy odpadá. Protože na začátku poryvu přichází vítr víc ze strany, povolíme současně otěže hlavní plachty i kosatky a tím docílíme zvýšení hnací síly a zmenšení náklonné síly plachet. Jakmile loď zvyšuje rychlost, přitahujeme zpět obě otěže a ostříme do původního kursu.

Na jednoposádkových lodích, např. třídy Finn, při křižování proti silnému větru nemůže kormidelník pracovat plynule s otěží, protože dotaženou otěž nelze udržet trvale v ruce. Proto mimo obraty je otěž ve svorce na boku. Náklonnou sílu v poryvech zmenšuje kormidelník vyostřováním (až přeostřováním) kursu. Loď se tím sice zpomalí, tuto ztrátu ale částečně vynahradí větší stoupání lodě.

Snažíme se co nejméně obracet, obracíme v synchronizaci se změnami směru větru.

Každý nadbytečný obrat znamená ztrátu desítek metrů.

Úspěšnost obratu v silném větru závisí především na výběru vhodného okamžiku pro tento manévr. Obrat provádíme na vrcholu vlny. Kormidelník upozorní kosatníka, že má v úmyslu obrátit na nejbližší vhodné menší vlně. Na hřebenu vlny, která předchází tu, kterou si kormidelník vybral k obratu, vydá kormidelník povel a kosatník se připraví k návratu z hrazdy. Těsně před vrcholem zvolené viny přiostříme a uvolníme otěž hlavní plachty i kosatky. Pozor, na rozdíl od středního větru nesmíme nechat kosatkovou otěž zajištěnou ve svorce. Loď se zajištěnou kosatkou by se obracela příliš rychle — než by osádka stačila přejít na druhý bok a loď vyvážit, obrat by končil koupelí. jakmile začne loď sjíždět z hřebenu zvolené viny, kormidelník vychýlí kormidlo k obratu, posádka se co nejrychleji přemístí na druhý bok lodě, kosatník jde okamžitě na hrazdu. Obrat musí být ukončen (včetně naplnění plachet) dříve, než loďdostihne vrcholu následující vlny. Obrat můžeme zrychlit, přechází-li kosatník přes loď zády ke stěžni, jak jsme popsali při obratu ve středním větru.

 

Musíme seřídit plachty tak, abychom byli schopni loď stranově vyvážit. K tomu potřebujeme plachty velmi ploché a velmi přetočené. Otěž kosatky musí být povolena. Spinakrový peň se nesmí dotýkat kosatky. Jinak se spinakr posune příliš dozadu, čímž se mu uzavře zadní část a značně vzroste náklonná síla. Ze stejného důvodu nemůžeme peň příliš zvedat. Kormidlo musí být zcela svisle. Velkou rychlostí lodě vzroste vztlak na ploutvi, takže zanoříme jen 30 až 50 % její plochy. To obvykle stačí zabránit splouvání.

Stěžeň musí být příčně zcela svisle. Náklon do závětří loď zpomalí a ta se zároveň stane návětrnou. Tuto návětrnost musíme korigovat kormidlem, což loď dále přibrzdí a zpomalením se zvětší náklonná síla. Proto posádka vyvažuje naplno. Kormidelník je zavěšen nárty ve vyvažovacích popruzích a je co nejvíce vykloněn. Kosatník použije co nejdelší závěs hrazdy, aby se dostal nízko nad vodu a zvýšil tak účinnost vyvažování. Nohy má zcela natažené, záda narovnaná. Nemusí se obávat, že stáhne loď na sebe do návětří při náhlém zeslábnutí větru mezi poryvy. v případě, že se loď nakloní do návétří, kosatník se na hrazdě nezvedá, ale naopak, položí se do vody. Vztlak vody nadlehčí jeho tělo, takže se zmenší síla táhnoucí loď do návětří. Kosatník i kormidelník přitáhnou otěž spinakru i hlavní plachty a kormidelník se prudce přemístí do středu lodě. Tím se náklon vyrovná a kosatník je na hrazdovém závěsu vyzvednut z vody jako jeřábem.

Předozadně je kosatník asi na úrovni středového kování hlavní otěže a kormidelník co nejtěsněji vedle něho. Kdyby byla posádka dál vzadu, zanořila by se záď lodě a zvedla příliš příď. v tomto stavu se již projevuje „sfoukávání“ přídě do závětří.

Při zeslábnutí větru mezi poryvy vyostřujeme, tím si vytvoříme rezervu výšky pro odpadání v poryvu. V poryvu prudce odpadáme. Musíme dbát na to, abychom pro odpadnutí měli dostatek volného prostoru v závětří lodě. v důsledku odpadnutí a také proto, že na začátku poryvu přichází zdánlivý vítr více ze strany, musíme velmi rázně povolit otěž hlavní Plachty a zejména závětrnou otěž spinakru, abychom udrželi obtékání plachet a zabránili náklonu. Povolení otěží plachty i spinakru a také odpadnutí musí být opravdu velmi rázné. Otěž kosatky musíme mít nastavenou tak, aby ani při odpadání v poryvu nebyla kosatka přetažena.

V silném větru vzniknou pro většinu typů lehkých okruhových plachetnic s plochou zádí podmínky pro skluz. Snažíme se dostat loď do skluzu co nejdříve a co nejdéle v něm setrvat. Je-li síla větru taková, že by již mohly nastat podmínky pro skluz, pomáháme lodi „naskočit“ do skluzu rychlým přemístěním se dozadu, odpadnutím a přitažením plachty. Obvykle se nám to podaří na začátku poryvu. Zahájením skluzu se prudce zvýší rychlost lodě, tím zdánlivý vítr přeskočí na směr hodně zpředu. Musíme na to reagovat rychlým přitažením otěží plachty a spinakru. Posuneme se co nejdále dozadu, tím se zvedne příď lodě a vzroste hydrodynamická síla vyzvedávající trup z vody. Ve skluzu poklesne náklonná síla a lod‘ je stranově vratší. Musíme proto opatrně a citlivě vyvažovat a udržovat stěžeň absolutně svisle, Kormidelník musí řídit lod‘ jemně, malými výchylkami kormidla, protože při velké rychlosti je loď velmi citlivá na kormidlo. Při skluzu se nejvíce projeví nepříznivé následky vůle v závěsu kormidla. Loď s větší vůlí je prakticky neovladatelná.

Když je vítr natolik silný, že nemůžeme loď stranově vyvážit nebo dostoupat k následující značce, musíme použít všech prostředků k snížení náklonné síly plachet. Zopakujme si postup nastavení ovládacích prvků:

• Povolíme kosatkovou otěž tak, že přední polovina kosatky vyvlaje.
• Co nejvíce napneme přední lem hlavní plachty. Tím se přesune břicho plachty dopředu, ohne se špička stěžně, otevře se lík a plachta je celkově plošší.
• Napneme spodní lem hlavní plachty až ke značce na ráhně, aby byla plošší spodní část plachty.
• Vypustíme jezdec hlavní otěže zcela do závětří. Značně povolíme kiking hlavní plachty, aby byla plachta přetočena se zcela otevřeným líkem v horní části. Tím se vyřadí horní polovina plachty z činnosti, zmenší se její síla (i náklonná složka) a sníží se těžiště působení této síly. Povolení kikingu je jediným prostředkem účinného „vypuštění větru z plachet“, protože většímu vypuštění ráhna brání závětrná otěž spinakru.

Pokud se ani po všech těchto zákrocích nepodaří loď stranově vyvážit, stáhneme spinakr a pokračujeme v plavbě pouze s hlavní plachtou a kosatkou. Kosatník pracuje na hrazdě s otěží kosatky.

Jak obeplout boční značku?

Obeplutí boční značky v silném větru se všeobecně považuje za nejobtížnější jachtařskou dovednost. Hlavním důvodem obav i nesnází je přehození, které je součástí manévru obeplouvání boční značky. Proč některé posádky dokáží přehodit bez zjevných problémů a pro jiné tento manévr obvykle končí koupelí? Jaké je tajemství úspěchu?

Nastane-li v době od zahájení do dokončení přehození stav, kdy je rychlost větru podstatně větší než rychlost lodě, pak je nápor větru do plachet tak silný, že nelze zabránit převrácení lodě. Když naopak po dobu trvání manévru se rychlost lodě podstatně neliší od rychlosti větru, pak na takeláži nevzniknou žádné nadměrné síly a manévr snadno zvládneme. Rozhodující je, abychom zahájili přehozeni v okamžiku, kdy se loď v poryvu rozjela na plnou rychlost a dokončili přehození do příchodu dalšího poryvu. Výběr okamžiku zahájení přehození a stupeň trénovanosti tedy rozhodne, zda se nám přehození podaří, nebo zda se loď převrátí. Obvyklou chybou nováčků je, že vyčkávají se zahájením přehození na zpomalení lodě mezi poryvy.

V průběhu 1. bočního kursu se snažíme nadeplout dostatečně vysoko, abychom měli rezervu výšky a v závěru mohli odpadnout a plout chvíli na zadní vítr. Tím docílíme hned několika výhod: Kosatník může včas sestoupit z hrazdy, odpojit se od hrazdového závěsu, vyndat návětrnou otěž spinakru zpod háčku a celá posádka se připraví na přehozeni.

Při plavbě na zadní vítr si posádka může vybrat správný okamžik na přehození.

Přehození na zadní vítr je snazší, protože se při něm prakticky nemění kurs plavby.

Doba potřebná k ustavení spinakru na novém boku obvykle není kritická.

Boční značku můžeme obeplout těsně pouhým vyostřením a neplýtváme tak výškou na druhém bočním kursu.

Na obr. 32 je schematicky znázorněn správný (A) i nesprávný (B a C) způsob obeplouvání boční značky. Lodě B a C se nesprávně přibližují k boční značce bez rezervy výšky. Loď B vyčkává s přehozením na správný okamžik. Tím se dostane hluboko pod boční značku, takže bude předjeta loděmi, které ji po správně provedeném manévru vjedou do návětří. Pluje-li se spinakrem, pak bude mít potíže s dostoupáním závětrné značky a bude navíc u závětrné značky na vnější pozici s povinností vyhýbat se vnitřním lodím. Loď C nevyčkala na správný okamžik přehození a převrátila se u značky.

Před přehozením povolíme kiking a otěž hlavní plachty i kosatky jako při zadním kursu, aby na novém boku nebyla takeláž přetížena větrem. Povolením nebo přitažením otěže hlavní plachty může kormidelník pomoci s vyvážením lodě po přechodu plachty na nový bok. Před přehozením může také kormidelník povytáhnout ploutev. Při přehození pak loď stranové „podklouzne“ a zmenší se nebezpečí převrácení. Nikdy ale nevytahuje ploutev úplně. Loď by se jednak stala nestabilní, jednak u některých tříd (např. u Evropy) by o ploutev zachytilo ráhno. Na jednoposádkových lodích při přehození mírně odpadneme (až vítr fouká již ze strany, kde je ráhno) a pak přehodíme plachtu prudkým trhnutím za celý svazek otěží.

 

obr.32: Obeplouvání boční značky v silném větru. Loď A si vytvořila rezervu výšky, takže může bezpečně přehodit v poryvu a hned za značkou může plout správným kurzem. Lodě B a C nemají rezervu výšky. Loď B vyčkala na bezpečné přehození v poryvu, a proto se dostala daleko pod značku. Loď C přehodila v nevhodnou chvíli, a proto se u značky převrátila.  

V silném větru má loď snahu být stranově nestabilní. To může vést k jejímu rozhoupání, které se postupně zvětšuje, až se loď převrátí. Hlavní příčinou stranové nestability je vytažená ploutev z vody. Proto musíme nechat ploutev zanořenou ve vodě asi polovinou plochy. Také kiking hlavní plachty může způsobit stranovu nestabilitu. Na dvouposádkové lodi povolíme kiking právě tolik, že zadní část (půl metru) horní spíry je rovnoběžné s ráhnem. Na jednoposádkové lodi kiking zcela dotáhneme.

Pluje-li loď bez spinakru se stěžněm svisle, pak je při zadním větru silně návětrná, protože těžiště plachet je mimo osu lodě (na závětrné straně). Přemáhání návětrnosti sebemenší výchylkou kormidla je nepřípustné, protože to loď brzdí a může ji to rozhoupat. Návětrnost odstraníme tím, že nakloníme lodi do návětří, až je těžiště plachet nad osou lodě. Správný náklon poznáme podle toho, že zcela zmizí tlak na kormidlo a loď pluje rovně i když pustí kormidelník kormidlo z ruky. u lodí se spinakrem vždy spinakr vytáhneme, protože spinakr působí jako protiváha hlavní plachty na opačné straně od osy lodě a je vpředu, takže z velké části kompenzuje návětrnost a zvyšuje stabilitu lodě. v jednoposádkových lodích přitáhneme ráhno více dozadu než kolmo k ose lodě a plachtu máme na tom boku, ke kterému je přikloněn vítr. Jízda je pak klidnější a výsledná síla na plachtě je přibližně rovnoběžná se směrem plavby.

Stranové náklony lodě vyrovnává kormidelník kormidlováním. Vždy stáčí loď do směru, kam se loď nakloní. To znamená, nakloní-li se loď např. doprava, kormidelník vrací trup doprava zpět pod těžiště plachet (obr. 33). Je to činnost analogická balancování tyče postavené na prstě; při náklonu tyče musíme její spodek posunout vždy pod padající horní konec. Korigování náklonů lodě kormidlem je velmi účinné. Výchylky kormidla musí být rázné, aby se náklon odstranil hned v zárodku, ale opatrné, aby nedošlo k překývnutí na druhou stranu a posléze k rozhoupání lodě.

U jednoposádkové lodě je výhodné rušit kývání přitahováním a povolováním otěže. Povolením otěže se zvedá ráhno nad vodu, přitažením vyrovnáme náklon hrozící převrácením do návětří.

Snaha vyrovnat kývání lodě tělem vede zpravidla k ještě větším výkyvům, resp. způsobí převrácení.

Loď v silném zadním větru pluje prakticky plnou rychlostí. Křižováním po větru se již rychlost nezvýší, pouze se prodlouží dráha. Proto v silném větru plujeme kursem přímo k závětrné značce. Posádka sedí dál vzadu než při středním větru, asi na úrovni středového kování hlavní otěže. Tím se zvedne příď lodě. Musíme zabránit zanoření přídě, protože tím se zvětší odpor trupu, loď se zpomalí, čímž prudce vzroste tlak na takeláž. Ve velmi silném větru se může zanořením přídě loď převrátit přes příď, nebo dokonce poškodit takeláž (zlomit stěžeň).

 

obr.33: Vyrovnání náklonů lodě kormidlováním při plavbě v silném větru.Vlny

V silném větru se hladina jezer rozvlní. Výška vln bývá zpravidla do jednoho metru a vzdálenost mezi sousedními vlnami asi 3-5 m. Na moři se s vlnami můžeme setkat při všech silách větru. Vlny zde mívají obvykle výšku 1-3 metry. S rostoucí silou větru roste zpravidla i výška vln, ale někdy se mohou vyskytnout velké vlny i při slabém větru. Vlny na moři bývají povlovnější, protože vzdálenost mezi sousedními hřebeny je asi 10-15 m.Ve srovnání s hladkou vodou má plavba ve vlnách některé odlišnosti, a to jak v trimu, tak v technice jízdy. Na některé obecné zásady trimu a techniky je kladen na vlnách ještě větší důraz. Všeobecně ve vlnách vždy musíme:

• soustředit polohu kormidelníka a kosatníka co nejtěsněji vedle sebe,
• udržovat loď v rychlé plavbě a vyhýbat se pokud možno velkým vlnám (obeplouvat je),
• za všech okolností udržet loď dokonale stranově vyváženou,
• rychlým vyvažováním reagovat na změny síly větru mezi hřebenem a údolím vln,
• použít takový trim, aby plachty dávaly maximální výkon, potřebný na překonávání vln.

 

obr.34: Křižování proti větru 

Při křižování proti větru napneme takeláž na hodnotu 180 kg. Podepřením stěžně v palubě a rozevřením sálingů nastavíme průhyb stěžně pouze asi 5 cm. Kosatkové kladky posuneme dopředu o 4 cm, aby se lík kosatky příliš neotvíral, když povolíme otěž při odpadání. Spodní lem hlavní plachty povolíme o 3 cm. Tím získáme plachty s bohatším profilem, který dává větší výkon. Dokážeme-li loď stranově vyvážit, zasuneme ploutev zcela do vody. V silném větru a také když loď již nevyvážíme, povytáhneme ploutev asi o 5 cm, aby se zmenšila návětrnost v poryvech. Napnutý lík hlavní plachty udržujeme tahem otěže hlavní plachty. Kiking nastavíme tak, aby udržel napnutý lík při povolení otěže. Hlavní otěží držíme ráhno odkloněné 5 cm do závětří od osy lodě. Základní poloha posádky je asi o 15 cm dál vzadu než na hladké vodě.

Při křižování proti větru postupují vlny šikmo proti směru plavby. Abychom docílili maximální rychlost, neplujeme přímo, ale po zvlněné (křivolaké) dráze, jak je naznačeno na obr. 34.

Jakmile překonáme hřeben vlny (1), odpadáme a přitom povolíme otěže hlavní plachty i kosatky. Tím rozjedeme loď dolů po úbočí vlny. Když dosáhneme údolí mezi vlnami (2), vyostřujeme směrem k hřebenu další vlny. Hřeben vlny protínáme pokud možno kolmo (3), abychom vystavili vlně příď lodě. Tím se zmenší odpor trupu ve vlně. Zpomalení lodě a stranové splutí je pak menší, než kdybychom vystavili vlně návětrný bok lodě. Na hřebenu opět odpadáme po úbočí této vlny (1).

Při stoupání k hřebenu vlny se posuneme dopředu a intenzívněji vyvažujeme, protože směrem k hřebenu roste síla větru. Tlak na plachty zde narůstá také proto, že při vyjíždění nahoru se loď zpomaluje. Při sjíždění po úbočí viny se naopak posuneme dozadu, abychom podpořili zrychlování lodě a také proto, abychom zabránili zaboření přídě v údolí do další vlny. v souladu s odpadáním a vyostřováním povolujeme a přitahujeme otěže hlavní plachty i kosatky, abychom udrželi trvale optimální úhel náběhu plachet a tím jejich maximální hnací a minimální náklonnou sílu.

Nejobtížnější je plavba v krátkých bouřkových vlnách. Kosatkovou otěž povolíme o 2 cm, abychom získali bohatší profil s větším výkonem. Blíží-li se větší vlny, posuneme se dál dozadu a vracíme se zpět, když nás velké vlny minou. Musíme zajistit dokonalé stranové vyvážení, případně mírný náklon do návětří. Když nás zpomalí vlna, kterou jsme nešikovně najeli, přetočíme profil plachty povolením otěže a plujeme tak do té doby, než loď obnoví rychlost. Opět plujeme po vlnité dráze jako u táhlých vln, ale rychlost změn kursu a změn vyvažování je podstatně větší, vzhledem k tomu, že vlny jsou kratší (mají menší vzdálenost mezi sousedními hřebeny).

Při křivolakém kursu plavby je obtížnější rozpoznat stočení větru. Nejlépe nám k tomu účelu poslouží kompas. Obrat ve vlnách se podaří, jestliže ho zahájíme na vrcholu menší vlny a dokončíme dříve, než dostihneme hřeben další vlny. Správné provedení jsme popsali v oddíle o obratu v silném větru.

 

obr.35: Plavba bočním kursem na vlnách 

Na bočním kursu rovněž neplujeme po přímé dráze, ale měníme kurs plavby v rytmu daném projížděním vln (obr. 35). Vlny obvykle postupují šikmo ve směru plavby, proto jakmile překročíme hřeben vlny (1), odpadneme, abychom podpořili skluz po úbočí vlny. Po naskočení lodě do skluzu (2) vyostříme podél úbočí vlny (3), abychom prodloužili plavbu ve skluzu šikmo dolů po úbočí vlny. v údolí mezi vlnami (4) odpadneme a šplháme k hřebenu další vlny. Na hřebenu odpadneme ještě víc a snažíme se uvést loď do skluzu po úbočí nové vlny. Naskočení lodě do skluzu podpoříme prudkým přesunutím se dozadu a prudkým přitažením plachet. Po dobu skluzu musíme mít plachty více přitaženy, protože se podstatně zvýší rychlost lodě a tím zdánlivý vítr přichází více zpředu, viz oddíl silný vítr – plavba v bočním kursu.

 

obr.36: Plavba zadním kursem na vlnách. Loď A pluje na správném boku a loď B na nesprávném boku. 

Při plavbě na zadní vítr vlny obvykle postupují ve směru plavby. Plujeme tedy prakticky ve směru pohybu vln. Proto trvá déle než sjedeme z hřebene vlny do údolí a ještě mnohem déle, než vyjedeme na hřeben následující vlny před námi. Správný způsob kormidlování je znázorněn na obr. 36. Jakmile začne loď klouzat po předním úbočí vlny (1), odpadneme směrem k závětrné značce, případně až pod tento kurs. Těsně předtím, než příď lodě dostihne údolí mezi vlnami (2), vyostříme a prudce se přesuneme dozadu. Tím zabráníme zanoření přídě do vlny před námi. Vyostřením získáme rychlost a současně zmenšíme sklon nájezdu na vrchol další vlny. Jak zvýšení rychlosti, tak zmenšení sklonu dráhy nám pomohou předjet vlnu před námi. Když nevyostříme, bude před námi vlna utíkat, takže ji nikdy nedohoníme a budeme „couvat“ zpět do údolí mezi vinami. Jakmile překonáme hřeben vlny a loď začne klouzat po předním úbočí vlny, opět odpadneme.

Fouká-li vítr poněkud zleva (při pohledu proti větru), plujeme levobokem (loď A). Loď B pluje v tomto případě na nesprávném boku po delší dráze a je nucena plout směrem nad závětrnou značku, takže bude muset dříve nebo později stejně přehodit, aby se dostala k závětrné značce. Fouká-li naopak vítr více zprava, je výhodná plavba pravobokem a nevýhodná plavba levobokem.

Základní pravidlo bezpečného přehození na hladké vodě platí na vlnách dvojnásob. Přehození tedy zahájíme v okamžiku, kdy má loď největší rychlost, tj. po rozjezdu dolů po úbočí vlny, nejlépe v poryvu. Jinými slovy, přehození zahájíme těsně po překročení hřebene viny a.dokončíme dříve, než začneme stoupat na další vlnu. To platí jak pro zadní, tak i pro boční kurs.

 

---

---

V tomto oddíle popíšeme techniku brzdění, couvání, stání na místě a stranového splouvání jako součást startovacího manévrování. Dále vysvětlíme, jak si počínat při převrácení lodě do závětří nebo do návětří.

V období před startovním znamením potřebujeme zaujmout zvolené výhodné místo na startovní čáře. Na tomto místě musíme setrvat do startovního znamení a také si vytvořit dostatečný prostor pro rychlý rozjezd při startu. Současně musíme zabránit soupeřům, aby nám tento prostor obsadili (viz kapitola o taktice). Abychom dokázali splnit tyto úkoly, musíme s lodí zvládnout následující manévry:

• stání na místě,
• brzdění (zpomalení až zastavení) lodě,
• couvání,
• otáčení lodě kolem svislé osy.
• Splouvání

 

obr.37: Zvláštní techniky manévrování s lodí: a) brždění a couvání, b) otáčení přídě do závětří, c) otáčení přídě do návětří, d) stranové splouvání 

Těsně před startem jsou lodě seřazeny podél startovní čáry a jsou téměř bez pohybu. To znamená, že na ploutvi a na kormidle vznikají jen nepatrné hydrodynamické síly (vztlak) a účinnost jak ploutve, tak kormidla je velmi malá. Proto při přípravě na start spustíme ploutev zcela do vody a pokud máme sklopné kormidlo, zakloníme list kormidla o 100.

Loď zabrzdíme (při příjezdu ke startovní čáře) tak, že úplně uvolníme otěže kosatky i hlavní plachty a vytlačíme rukou ráhno do závětří (obr. 37a). Hlavní plachta se naplní větrem z opačné (závětrné) strany a odpor plachty působí směrem dozadu. Intenzitou vytlačení ráhna řídíme velikost zpětné síly a dobou vytlačení ráhna řídíme výsledný účinek, tj. zda loď zpomalíme, zastavíme, nebo zda dokonce loď začne couvat.

Loď udržíme (prakticky) stát na místě následujícím postupem. Otočíme trup přídí co nejostřeji k větru a zcela uvolníme otěže, takže hlavní plachta i kosatka jsou vyvláté. v tomto stavu loď pomalu spoluvá dozadu a vítr má snahu stáčet (sfoukávat) příď lodě do závětří. Příď vracíme zpět do návětří rázným pohybem (odtlačením) kormidla, které zde nyní působí jako pádlo. Současně mírně přitáhneme otěž hlavní plachty, čímž loď popojede kousek dopředu Uvolněním otěže začne loď opět splouvat dozadu. Tento postup, tj. mírné přitažení otěží a máchnutí kormidlem, neustále opakujeme, takže se loď pohybuje předozadně i stranově na velmi malém prostoru. Ve středním větru téměř stojí. Při malé rychlosti loď velmi neochotně reaguje na kormidlo, proto musíme otáčení lodě kolem svislé osy podpořit manipulací s plachtami. Stočila-li se nám příď lodě příliš proti větru a potřebujeme odpadnout, pak povolíme otěž hlavní plachty a přitáhneme otěž kosatky. Otáčení přídě do závětří je ještě účinnější a rychlejší, když přetáhneme kosatku do návětří (obr. 37b). Potřebujeme-li naopak otočit příď do návětří, pak povolíme otěž kosatky a přitáhneme otěž hlavní plachty (obr. 37c).

Potřebujeme-li splout do strany (do závětří), aniž by se loď při tom rozjela dopředu, pak vytáhneme ploutev (obr. 37d). Tento manévr používáme tehdy, chceme-li zmenšit mezeru k lodi v závětří, aby ji neobsadil soupeř. Tuto mezeru nemůžeme zmenšit prostým odpadnutím, protože by se nám loď předčasně rozjela. Manévr couvání použijeme např. tehdy, když jsme předčasně přejeli přídí lodě přes startovní čáru a potřebujeme se vrátit zpět (pokud nám to soupeři a závodní pravidla dovolí). Zde musíme dát pozor na to, že při couvání reaguje loď na kormidlo opačně, než při pohybu vpřed (obr. 38). Je to podobné jako při couvání s autem, kde při otočení volantem doprava vybočuje předek doleva.

Jednou za čas se každému jachtaři „podaří“ převrátit loď. (My jsme například jezdili bez převrácení dvě sezóny 1982-1983, abychom se pak převrátili dvakrát během jediné rozjížďky.) Když už se tato nemilá věc přihodí, není to důvod k panice nebo k rezignaci. Nic není ztraceno. Je-li vítr dost silný nebo poryvový na to, abychom se převrátili, bude jistě dost silný i na to, aby se převrátili také naši soupeři. Namísto rezignace musíme mobilizovat síly k rychlému návratu na závodní trať. (Víckrát se nám podařilo ještě vyhrát rozjížďku, ve které jsme měli nedobrovolnou koupel.) Aby byly následky převrácení co nejmenší je nutné: postavit loď co nejdříve, nabrat do kokpitu co nejméně vody. Voda v kokpitu má totiž velmi neblahé účinky na jízdní vlastnosti lodě. Loď zatížená vodou se víc zanoří, a proto je pomalejší a hůř ovladatelná. v poryvu loď neochotně akceleruje, tím dochází k přetížení takeláže a k náklonu lodě. Při náklonu se voda přelije do závětří, což ještě zvětší náklonnou sílu. Většina lodí je sice vybavena odsávacími ventily, ale ty jsou účinné až při vyšších rychlostech plavby. Pro zvýšení rychlosti musíme odpadnout, a tak po dobu odsávání vody z kokpitu plujeme nevýhodným kursem. Čím méně vody nabereme, tím dříve budeme moci plout opět naplno. Převrátit se můžeme buď do závětří, nebo do návětří. Popíšeme, jak postupovat při obou alternativách.

Převrácení do závětří

Do závětří se obvykle převrátíme, začneme-li pozdě reagovat na vzrůst náklonné síly v poryvu. Buď začneme pozdě vyvažovat nebo pozdě povolíme otěže (resp. přiostříme), nebo obojí. Když se nám loď nakloní až za mez „odkud již není návratu“, uvolníme všechny otěže (hlavní plachty, kosatky a závětrnou otěž spinakru). Kormidelník překročí bok lodě a vystoupí na ploutev.

Kosatníkova vyvažovací síla je na boku lodě již prakticky nulová, protože stojí téměř svisle. Proto se včas odepne od hrazdového závěsu a skočí do vody. Kosatník musí do vody povinně. Kdyby zůstal na lodi, nabralo by se do kokpitu právě tolik kilogramů vody navíc, kolik kosatník sám váží. Při opouštění lodě si bere s sebou do vody spinakrovou otěž nebo jinou vhodnou šňůru, která ho spojuje s lodí. Trup převrácené lodě vystavuje větru poměrně velkou plochu, takže se vzdaluje a nemusí být snadné ho doplavat. Kormidelník stojí na konci ploutve a snaží se loď postavit působením své váhy (obr. 39). Pokud je ploutev částečně zasunuta do trupu, musí ji úplně vytáhnout, aby svou vahou působil na největším rameni.

Působením kormidelníkovy váhy na ploutev a také tahem za bok nebo za upínačku se stěžeň s plachtami postupně zvedne nad vodu a začne se vzpřimovat. Když loď již téměř stojí, kormidelník překročí bok lodě do kokpitu. Pak pomůže kosatníkovi zpět do lodě. Kosatník nastupuje vždy z návétří, v opačném případě by na sebe loď stáhl a opět ji převrátil. Při stavění se někdy mohou vyskytnout následující potíže:

• Hlavní plachta nebo kosatka se náplní vodou. Tuto potíž odstraníme uvolněním otěže hlavní plachty, resp. kosatky.
• Spinakr se naplní vodou. Váha spinakru je pak mnohem větší než kormidelníkova, takže kormidelník loď nemůže postavit. Musíme proto uvolnit závětrnou otěž spinakru. Pokud to nepomůže, pak kormidelník uvolní spinakrový výtah, kosatník obeplave loď, sundá spinakrový peň a stáhne spinakr (nasouká ho do koše nebo do kokpitu).
• Loď se při převrácení stočí tak, že stěžeň neleží na vodě po větru. v tomto případě kormidelník udržuje stěžeň s plachtami těsně nad vodou a vyčká, až vítr otočí loď do potřebné polohy, tj. stěžněm po větru (obr. 40). Kosatník otočení urychlí tím, že plave a tlačí konec trupu do požadovaného směru.
• Kormidelník nepřestoupí včas na ploutev (protože např. uklouzl a vypadl z lodě) a stěžeň s plachtami začíná pomalu klesat pod vodu. v tomto případě se rychle pověsíme na ploutev a snažíme se na ni vlézt z vody dříve, než se loď otočí stěžněm dolů „na eskymáka“.
• Loď se otočila stěžněm dolů. Kormidelník pak musí vlézt přes záď na dno lodě a tahem za ploutev staví loď do polohy, v níž stěžeň leží na vodě. Pak včas vystoupí na ploutev a postupuje dříve popsaným způsobem. Důležité je, aby začal stavět loď zády k větru (obr. 41), pak bude zvedat stěžeň správným směrem ze závětří proti větru. v opačném případě by zvedal stěžeň po větru. Jakmile by nadzvedl plachtu nad vodu, tlak větru do plachet by natolik zrychlil stavění lodě (vztyčování), že by nestihl nastoupit do lodě a ta by se převrátila na něho do závětří. Zpravidla opět „na eskymáka“, protože posádka by byla buď pod plachtou, nebo pod lodí.

Převrácení do návětří

Loď se převrátí do návětří obvykle tehdy, když v silném větru poklesne náhle náklonná síla. To se stává např. při náhlém stočení větru zpředu nebo při zastínění naší lodě plachtami soupeře, projíždějícího v těsné blízkosti. Převrácení do návětří můžeme prakticky vždy zabránit následujícím způsobem. Když se loď nakloní do návětří, kosatník se položí do vody, namísto toho, aby se na hrazdě zvedal. Jeho tělo nadlehčí voda, což zmenší sílu, která táhne loď do návětří. Přitáhne silně otěž hlavní plachty i spinakru, a kormidelník (dvouposádkové lodě) se rychle přesune ke středu lodě. Tím vzroste síla, která naklání loď do závětří; tato síla vyrovná původní náklon a vytáhne kosatníka z vody. Analogický postup platí i pro kormidelníka jednoposádkové lodě. Pokud se přesto loď převrátí do návětří, můžeme postupovat při jejím stavění dvěma způsoby:

1. a) Držíme loď v poloze s plachtou na vodě do té doby, než stěžeň směřuje po větru (tj. než kormidelník stojí na ploutvi zády k větru). Převrátíme-li se do návětří se spinakrem, pak i přes povolení závětrné otěže se spinakr téměř vždy naplní vodou a musíme ho stáhnout ze stěžně ještě na ležící lodi.
2. b) Loď postavíme stěžněm proti větru a využijeme síly větru k převrácení lodě do závětří. Když loď přechází polohou, v níž je stěžeň svisle, a převrací se do závětří, musí se kormidelník rychle přemístit na druhou stranu kokpitu, vystoupit na ploutev a nespadnout přitom do vody. Dále postupujeme stejně, jako kdybychom se převrátili do závětří za jízdy.

Postup a) je jednodušší, postavení lodě nám ale potrvá déle a postavená loď směřuje proti směru jízdy.

Postup b) je náročnější, ale při správném provedení má několik předností:

• trvá kratší dobu,
• zpravidla nemusíme stahovat spinakr,
• postavená loď směřuje přídi ve směru jízdy

 

---

---

1. KRIŽOVÁNÍ PROTI VĚTRU

• Dbáme na dokonalé stranové vyvážení lodě. Ve středním a hlavně silném větru udržujeme stěžeň absolutně svisle. Ve slabém větru nakloníme loď do závětří (str. 56).
• Posádka se předozadně umístí co nejblíže k sobě. Ve slabém větru co nejvíce dopředu, v silném větru víc dozadu (str. 55).
• Udržujeme základní nastavení plachet a při změnách směru větru měníme kurs malými výchylkami kormidla (str. 58).
• Nejdřív získáme rychlost (odpadnutím a povolením plachet) a teprve potom vyostřujeme na optimální kurs (str. 58). Ve slabém a silném větru má rychlost přednost před stoupáním (str. 71, 76).
• Včasným vyvažováním zábráníme náklonu lodě v poryvech (str. 59). V silném větru v poryvu na dvouposádkové lodi povolíme plachty a odpadáme, na jednoposádkové lodi vyostřujeme (str. 76).

 

2. OBRAT

• • Na začátku obratu musíme mít plnou rychlost.
  • Na konci obratu odpadneme a vyostříme teprve potom, až loď obnoví rychlost
  • Pro obrat používáme malou výchylku kormidla a otáčení lodě podpoříme náklonem lodě do závětří a kosatkou.
  • Ve slabém větru obracíme pomoci dvou kývnutí lodě (str. 72).
  • V silném větru zahájíme obrat na vrcholu vlny (str. 76).

 

Usilujeme o co nejrychlejší dokončení obratu.

 

3. OBEPLUTÍ NÁVĚTRNÉ ZNAČKY (str. 60)

• Před obeplutím značky připravíme trim pro boční kurs (kromě vytažení ploutve).
• Udržujeme dokonalé stranové vyvážení (stěžeň svisle).
• Po obeplutí značky co nejdřív vytáhneme spinakr.

 

4. BOČNÍ KURS (str. 63, 72, 77)

• Udržujeme přibližně stálý kurs k následující značce. Na změny směru větru reagujeme změnou nastavení (přitažení) plachet, na změny síly větru reagujeme změnou kursu.
• Loď vedeme stěžněm svisle a v silném větru naplno vyvažujeme.
• V poryvech v silném a středním větru prudce odpadáme a současně rázně povolíme plachty, hlavně závětrnou otěž spinakru (str. 77).
• Peň spinakru se nesmí opírat o kosatku.
• Závětrnou otěž spinakru vedeme co nejvolněji, na mezi vlamování předního lemu.
• Hrubé vyvážení zajišťuje kormidelník, který musí vytvořit kosatníkovi potřebné „pohodlí“ pro vedení spinakru (str. 64).

 

5. OBEPLUTÍ BOČNÍ ZNAČKY (str. 64)

• Na dvouposádkové lodi se včas připravíme na přehození.
• V silném a středním větru přehodíme při největší rychlosti lodě v poryvu a na vlně (str. 66, 78).
• Po dobu přehození vede spinakr kormidelník a udržuje spinakr naplněný (str. 65).
• Kormidelník vyvažuje hned po přehození a s vyostřením musí počkat až do doby, kdy může vyvažovat i kosatník.

 

6. PLAVBA na ZADNÍ VÍTR (str. 66)

• Za slabého větru sedí posádka co nejvíce vpředu, v silném větru vzadu.
• Udržujeme takové stranové vyvážení, aby zmizela návětrnost (tah na kormidlo). Jed noposádkové lodě plují v náklonu do návětří, aby se dostalo těžiště plachty nad osu lodě.
• Ve slabém větru využijeme i nejlehčí závany větru ke zrychlení lodě. Také dvouposádvou loď nakloníme do návětří, abychom snáze udrželi naplněný spinakr (str. 75).
• V silném větru na dvouposádkové lodi vždy vytáhneme spinakr.
• Stranové nákony lodě v silném větru vyrovnáváme kormidlováním a otěží hlavní plachty (str. 79).
• Spinakrový peň neotáčíme dozadu dál, než je prodloužení ráhna.

 

7. OBEPLOUVÁNÍ ZÁVĚTRNÉ ZNAČKY (str. 67)

• Před značkou nastavíme trim pro křižování proti větru.
• Při vyostření utahujeme otěž co nejrychleji oběma rukama.

 

8. PLAVBA VE SKLUZU

• Zahájení skluzu podpoříme odpadnutím spolu s povolením a vzápětí energickým přitažením otěže hlavní plachty i závětrné otěže spinakru a prudkým přemístěním posádky dozadu.
• Snažíme se uvést loď do skluzu co nejdříve a setrvat v něm co nejdéle.
• Ve skluzu udržujeme dokonalé stranové vyvážení lodě.
• Směr plavby upravujeme jen jemnými výchylkami kormidla.

 

9. VLNY

• Při křižování proti větru: odpadáme, když sjíždíme s vlny a vyostřujeme směrem k hřebenu další vlny (str. 80).
• Na bočním kursu: ostříme při sjíždění s vlny a odpadáme při vyjíždění na další vlnu (str. 81).
• Na zadním kursu: odpadáme při sjíždění s vlny, před údolím se prudce přemístíme v kokpitu dozadu a vyostříme vzhůru k hřebenu vlny před lodí (str. 81).
• Obrat i přehození zahájíme v okamžiku, když začínáme sjíždět po úbočí vlny (str. 81).

 

10. PŘEVRÁCENÍ LODĚ (str. 83)

• Loď zvedáme stěžněm proti větru (tj. stěžeři leží po větru).
• Kosatník musí povinně do vody.