Stejně jako v roce 2018, trenér třídy (nyní již bývalý) vyhlásil trénink v Mecce všech jachtařů na Lago di Garda tak, aby se pak dalo rovnou přejet na Ammersee u Mnichova, kde se v návaznosti mělo konat Mezinárodní Mistrovství Německa.
Zájem byl stejně jako v roce 2018 enormní a trenér musel mnoho zájemců odmítnout, až zůstali jen tradiční účastníci CZE 21 a CZE 2. Před odjezdem sice trenér do telefonu pofňukával, že je bídná předpověď a vymýšlel si různé další problémy, aby si to dostatečně znechutil, ale moc se mu nepovedlo snížit nadšení. Každopádně ve čtvrtek odpoledne se CZE 2 zabalila a odjela na Gardu, aniž by se musela tentokráte pro cokoliv vracet. Řidič posádky si kolem 11 večer začal vymýšlet, že je unaven. Prý den před tím přiletěl a Číny a blekoval něco o časovém posunu. Naštestí usnul za volantem až po té, co stihl dojet na parkoviště a zastavit. Takže posádka dojela asi ve 4 ráno do kempu, zastavila před zavřenou bránou. Kormidelník byl tak tuhý, že na otázku, jestli si nepůjde lehnout ven jen něco nezdvořile zahuhňal a usnul tak, jak byl. Kosák si vzal spacák a šel spát ven. Ráno ho sice budili řvoucí ptáci a popeláři, kteří přijeli minimálně 3x, ale s tim jeden nic nenadělá.
Ráno jsme se zaregistrovali do kempu, vybalili loď, postavili stěžeň a šli jezdit na ranní vítr. Ten někdo asi po 10 minutách vypnul, takže jsme cca 5 min stáli na místě, ale pak někdo zapnul termiku z druhé strany a hned bylo veseleji. Odjeli jsme směrem k Malcesine na stoupačku a pak na balón jeli za neustále cílícího větru zpátky, kdy už foukalo nějakých 12 m/s. Při zadoboku nám rupla karbonová deska, na které drží twiny od spinakru. Soudruzi v Číně asi někde udělali chybu. Nádhera. Takže jen zaďák, ale i tak jsme jeli rychlostí asi 13 uzlů. Jednalo se ale podle Kožicha o “ploužení”, jak on nazývá jizdu na zaďák ve skluzu. Pak kormidelník dostal nápad se pokusit o sebevraždu a chtěl udělat halzu. Povedla se perfektně, jejím výsledkem bylo letos 9. koupání :-). Fakt nevím, jestli kormidelník nemá doma sprchu nebo co, že se pořád musí koupat. Ale samozřejmě, že to hází na kosáka, že se dříve s jinými kosáky tolik nekoupal (říká on). No nic, rutinně jsme nacpali balón do spinakrového tunelu, otočili loď klackem nahoru a s veselou myslí umytí jeli zpátky. Na břehu jsme vyměnili praskou karbonovou desku za původní duralovou. No napsat “jsme vyměnili” je hodně odvážné. Vyměnil to kosák, zatímco kormidelník ho povzbuzoval ze stanu z polohy ležícího střelce. Naštestí měl kormidelník alespoň tolik soudnosti, že nechrápal :-). Ve tři odpoledne ho kosák vzbudil a vyhnal na vodu. Další hezké 2 hodiny na vodě.
Další ráno jsme se vzbudili a zjistili k našemu velkému nadšení, že mezitím na Gardu dorazil kuchař, kterého jsme si objednali, abychom se nemuseli otravovat s vařením. Takže jsme chvíli počkali, až CZE 21 nastrojí loď a šli na vodu společně. Je to určitě lepší než tam být sami. Sjeli jsme na raňák dolů k Malcesine si užít vlny (podle trenéra). Asi měl nějaké velké oči, žádné vlny, které by stály za řeč, tam nebyly. Ale na druhou stranu i z toho mála byl schopen kormidelník CZE 2 s otravnou pravidelností házet vodu kosákovi do obličeje a do nosu. Další den se podmínky zhoršily, ale i tak jsme se na pár hodin na vodu dostali. V pondělí to bylo ješte horší a perfektní trénink ve slabém větru jsme zakončili hodinovým pádlováním zpátky do přístavu. Pak se trenér rozhodl, že se tam nebudeme jenom válet a vyhnal nás na hodinu se proběhnout z Torboly do Rivy a pak jestě asi kilák po cestě pro horská kola směrem do vesnice nad Lago di Garda.
Ráno počasí vypadalo, že to zase bude stát za starou belu, takže jsme zabalili lodě a vyrazili vstříc novým zážitkům na nezapomenutelné Mezinárodní Mistrovství Německa na Ammersee. Není to daleko, jen asi 380 km. Cesta měla vtipnou vložku, když v kempu v Torbole kormidelník CZE 2 položil žehličku od vleku na kouli s tím, že to zacvakne kosák, kterému se tohle neobtěžoval sdělit. Kosák si myslel, že to zacvaknuté je a abych to nanatahoval, zjistili jsme, že jedeme s nepřipojeným vlekem asi po 350 km. Naštěstí to kosák zamknul kovovou klecí, takže se vlek stejně nemohl odpojit.
Takže další Garda v srpnu 🙂